Vítáme Vás u devátého dne Nakopávače bohatství. Jako vždy jsme pro Vás připravili hudební podkres. Naleznete jej opět v liště výše. Tato klavírní skladba Vám pomůže prožít hlouběji příběh, který právě budete číst. Stačí když bude hrát tiše tak, aby Vás v představách neodváděla od příběhu...

Ve třetí lavici sedělo drobné děvčátko s dlouhým blonďatým copem, které vyhlíželo až neobvykle pozorně a pečlivě opisovalo vše, co řádové sestry křídou napsaly na černou tabuli. Přes veškerou svou snahu ale maličká Barbara dostávala na vysvědčení samé čtyřky. Jako druhá z deseti dětí v rodině Corcoranových se z nutnosti brzy naučila samostatnosti a i přes svou těžkou dyslexii byla odhodlaná zůstat mimo radar obávané řádové sestry Stelly Marie. Už dříve se s ní mnohokrát dostala do křížku a sklidila nejedno vytahání za ucho následované pohlavkem. Sestra Stella Marie také často na malou Barbaru před celou třídou pokřikovala, že by své způsoby měla slečinka rychle změnit, jinak zůstane navždy hloupá!

Ačkoli se Barbara naučila mít svůj pohled přilepený na tabuli a všechno z ní opisovat do svého sešitu, to, co se jí přitom honilo hlavou, nemělo s učivem ani děním ve třídě nic společného. Učila se s obtížemi, ale zato dovedla dělat více věcí najednou. Na první pohled vypadala velmi pozorně, ale za svýma zářivě modrýma očima, povolovala uzdu veškeré své fantazii. Tělo opisovalo probíranou látku, ale mysl snila a plánovala každičký detail jejího života mimo třídu, daleko od školy, daleko od přísných řádových sester.

Úlevu zažila až na státní střední škole, kde poprvé zjistila, že učení nemusí být teror. Dokonce v něm našla zalíbení a v roce 1971 odpromovala z pedagogiky na soukromé vysoké škole Sv. Tomáše Akvinského. Po škole mohla být Barbara učitelkou, ale jedinou práci, kterou našla, byla servírka. Jednoho podzimního dne roku 1973 vkročil do restaurace
dvojitými hliníkovými dveřmi tajemný muž. Čtyřiadvacetiletá dívka vzhlédla od stolu, který zrovna utírala od kruhových otisků po ranních šálcích kávy, které si do restaurace každé ráno přišli vychutnat místní stavební dělníci.
„Ten muž měl tmavě olivovou pleť, vlasy černé jak uhel a s modrými slunečními brýlemi nevypadal jako nikdo z pracující třídy, která restauraci normálně navštěvovala. Jmenoval se Ramon Simone,“ vzpomíná Barbara.

Zamilovali se do sebe na první pohled a začali spolu chodit. Ramon byl rozvedený, o osm let starší stavební developer a otec tří dětí. Když Barbaru lépe poznal, prohlásil sebejistě, že by byla skvělá v prodeji realit, a slíbil jí, že jí pomůže dostat se jednou provždy z té restaurace a vykročit na cestu úspěchu. O několik měsíců později, přes všechna varování rodiny, hodila Barbara svůj kufr na zadní sedadlo Ramonova žlutého kabrioletu Lincoln Continental, posadila se do koženého sedadla spolujezdce vedle něj, naposledy se ohlédla za svým rodným domem v New Jersey a s úsměvem přemítala o své budoucnosti. Vůz se rozjel směrem k mostu George Washingtona, za kterým se otevíral nový svět – velkolepý Manhattan.

Ramon zaplatil Barbaře na týden ubytování v Barbizon hotelu pro ženy, aby se mohla usadit. Měla jeden týden na to najít si práci a podnájem. Po přijímacím pohovoru získala práci ve firmě Giffuni Brothers jako recepční. Bratři Giffuniovi byli velmi známí majitelé nemovitostí s italskými kořeny. Na Manhattanu a v Brooklynu vlastnili více než dvacet budov. Tehdy se Barbara poprvé dostala do prostředí obchodu s nemovitostmi. Do konce týdne si také našla malý byt a dva spolubydlící, se kterými se dělila o nájemné.

Odjakživa měla ráda lidi a v práci na recepci u Giffuniů se doslova vyžívala. Nadšeně odpovídala na telefonáty, nikdy si nebrala dovolenou ani nemocenskou, a tím si získala důvěru majitelů. Postupně začala trhu s realitami rozumět čím dál lépe. Její schopnosti se zlepšovaly, a tak jí Ramon pomohl zřídit malou realitní kancelář s pronájmy ve čtvrti Upper East Side v New Yorku a za 1 000 dolarů, které jí k tomu poskytl, získal podíl 51 % ve firmě – tak se zrodila společnost Corcoran-Simone.

Když už byla kancelář zařízená, to jediné, co ještě zbývalo najít, byly nemovitosti k pronájmu. Nehleděla na své pochybnosti o sobě a zašla přímo za jedním z bratrů Giffuniových. „Ráda bych Vás, pane Giffuni, požádala o laskavost. Mohl byste mi poskytnout jednu jedinou nemovitost na pronájem jako odměnu za rok a půl práce, který jsem u vás strávila?“ požádala ho upřímně. Giffuni se chvíli zamýšlel. Ty vteřiny připadaly Barbaře jako celé minuty. Pak se mu na tváři rozhostil vychytralý úsměv, se kterým na prosbu přikývl.

„Dal mi tu nejhorší možnou nemovitost. Byl to malý zanedbaný byt ve třetím poschodí staré budovy. Jestli to měla být výzva, nebo ho přede mnou nikdo jiný nedokázal pronajmout, kdo ví. Ale cokoliv bylo tehdy lepší než nic,“ vzpomíná Barbara.

Barbara měla peněz tak akorát na jeden inzerát do The New York Times. Věděla, že to bude „buď všechno, nebo nic“. Prošla si inzeráty konkurentů, aby si udělala představu o tom, co by mohli potenciální zákazníci hledat. Všechny nabídky byly jako přes kopírák, všechny psaly 2+1. Pokud to napíše stejně, její inzerát zapadne a s ním i její kariéra.

Barbara si chvíli představovala, co by šlo s bytem udělat, a pak dostala nápad. Tehdy měla většina bytů v Upper East Side obývací pokoje ve tvaru písmene “L“. Mohla by tam udělat příčku! Nadšeně zavolala bratrům Giffuniovým, jestli by mohla
vybudovat v obýváku příčku s dveřmi, kterými by oddělila tu kratší část “L“ od zbytku obývacího pokoje. Slíbila jim, že pak z pronájmu mohou získat o rovných 40 dolarů měsíčně víc. Bratři souhlasili. Barbara nechala vybudovat příčku a osadit ji dveřmi. Pak podala inzerát ve znění: „Dvoupokojový byt s kuchyní a samostatnou pracovnou,“ což znělo daleko lákavěji než obyčejných 2+1. Po otisknutí v novinách telefon nepřestával vyzvánět. Ten slogan byl tak úspěšný, že se bratři Giffuniovi rozhodli poskytnout Barbaře všechny další volné dvoupokojové byty, které měli ve svých budovách, aby v nich nechala vybudovat příčky stejně jako v tom prvním a pak pro ně našla nájemníky.

Z každého z nich měla Barbara provizi ve výši jednoho nájmu a rychle se tak naučila hodnotnou lekci: dojem je skutečností, ne naopak. Se svou první finanční odměnou zašla do luxusního obchodu Bergdorf Goodman na Páté Avenue a koupila si hnědobílý vlněný kabát se vzorem rybí kosti s velkým smotaným límcem a výraznými manžetami. „Pokud vypadám schopně, pak jsem schopná,“ říkala si. Postupně se začala stávat v Upper East Side známou tváří a majitelé nájemních nemovitostí se o ni začali prát. Všichni chtěli, aby je exkluzivně zastupovala právě ona.

V roce 1977 Barbara prodala první byt a začala nabírat do své firmy Corcoran-Simone další realitní makléře. Trh s nemovitostmi v New Yorku procházel změnami a městské úřady začaly bránit majitelům nemovitostí, aby od svých nájemníků požadovali tržní cenu nájmu. Za krátký čas se skoro všechny nájemní domy s dobrou adresou v New Yorku změnily na společně vlastněné budovy. Byla to odpověď na modlitby každého majitele domu a způsob, jak se konečně zbavit starostí se špatnými nájemníky, kterých bylo ve městě přehršel. Pro realitní makléře, kteří vkládali stejné množství úsilí do zprostředkování nájmu jako do prodeje, byla provize 6 % z prodeje bytové jednotky mnohonásobně atraktivnější než provize ve výši jednoměsíčního nájmu, pokud jednotku jen pronajali. Barbara na velké změny na trhu reagovala okamžitě a svůj rostoucí tým makléřů přeškolila ze zprostředkovatelů podnájmů ve specialisty na prodej nemovitostí.

Velkých změn se ale dočkal také její osobní život, když jí Ramon po pěti letech vztahu oznámil, že se zamiloval do její sekretářky a s Barbarou se rozchází. Ne, že by to nečekala, ale Ramonova poslední slova poté, co se finančně vypořádali a rozdělili firemní majetek, ji překvapila. „Nikdy beze mě neuspěješ děvenko,“ rozloučil se s ní s úšklebkem Ramon. Stála malou chvíli jako opařená a pak si toho prevíta v mysli připsala na konec dlouhého seznamu lidí, kteří ji podceňovali. Přes zatnuté zuby se na něj usmála, zabouchla za ním dveře a sama sobě přísahala, že se Ramon nikdy nedočká jejího neúspěchu. Bylo jí 29 let, když se pustila – nyní už sama, do budování realitního impéria.

Vsadila na svoje umění práce s lidmi a začala budovat tým z jedinců, kteří všichni měli jednu společnou vlastnost – když dostali ránu, nebo je něco srazilo na zem, netrvalo jim dlouho, než se zvedli zpátky na nohy. Nyní, když měla celou firmu pod svou plnou kontrolou, mohla Barbara popustit uzdu představivosti a začít bez nutnosti cizího souhlasu realizovat své nápady.

Prvním z nich bylo začít vydávat Corcoran Report, publikaci, která dvakrát do roka poskytne předplatitelům přehled o statistikách a trendech realitního trhu v New Yorku. Nic nevadilo, že pro první vydání měla data jenom z 11 prodejů, které ten rok zrealizovali. Odmítala čekat na to, až bude připravená, a rozhodně se nežádala nikoho o svolení – prostě jednala. Nikdo nic podobného nedělal a Barbara tak nabídla všem v oboru i mimo něj jedinečnou službu. „Určitě si umíte představit, jaké pobouření to vzbudilo, když si třicetiletá holka na Manhattanu něco takového usmyslela v oboru dominovaném nabubřelými muži, jako tomu bylo v realitách,“ vzpomíná. To byl ale jen začátek. Měla s Corcoran Report ambicióznější plány.

„Když reportéři píšou nějaký článek nebo příběh do novin a časopisů, jsou často závislí na statistikách,“ vysvětluje. „Napadlo mě, že bych jim ta data mohla bezplatně poskytnout výměnou za to, že mě budou citovat a v textu uvedou
jako zdroj. A navíc se nikdo neobtěžoval zjišťovat, na kolika prodejích byly statistiky v Corcoran Report postavené.“

Její tým se dokázal rychle přizpůsobovat vnějším ekonomickým podmínkám. Barbara ve firmě vytvořila prostředí inovace a zdravé soutěživosti. Sama pracovala tvrději než kdy dřív a během několika let se z rebelské Corcoran Group stal silný hráč na poli nemovitostí v New Yorku. Firma otevřela velkou kancelář na Madison Avenue, jedné z nejikoničtějších částí města. Slavili veliký úspěch, trh vzkvétal a všech třicet pět Barbařiných makléřů se těšilo na úspěšnou budoucnost. Nic nenasvědčovalo tomu, že se karta měla brzy obrátit.

Ještě když Amerika spala, došlo brzy nad ránem 19. října 1987 na burze v Hongkongu k náhlému prudkému poklesu cen akcií. To vyvolalo celosvětovou řetězovou reakci a paniku. Během 24 hodin došlo ke globálnímu zhroucení akciového trhu, dnes známému jako Černé pondělí. Úroky se vyšplhaly na více než 17 %. Lidé si přestali půjčovat peníze a brát hypotéky. Investoři a developeři přestali budovat. Trh hibernoval a v kancelářích Corcoran Group, kde dříve celé dny vyzváněly telefony, se rozhostilo ticho.

Barbara byla nucena si najít práci se stálým platem. Jako makléřka sice sama prodávala pro novou výstavbu byty, ale vše bylo jako ve zpomaleném filmu. Veškerý svůj výdělek využívala, aby udržela byznys nad vodou. Provize z prodejů sobě i makléřům snížila na minimum a nakonec na rozdíl od jiných dokázali těžké časy přežít. Bylo to natěsno a Barbara si odnesla další důležitou obchodní lekci: „U každého centu, který jsem vydělala, jsem musela dobře promyslet, jak ho co nejlépe využít,“ vzpomíná. „Byly to peníze, které se zrodily z nesmírně těžké práce. To je ten typ peněz, který jen tak
rychle a bezmyšlenkovitě neutratíte.“

Výhodou celé té ekonomické krize bylo, že se trh pročistil od konkurence. Počet realitních kanceláří se zmenšil, ale New York nikoli. V roce 1991, když se svět byznysu pořád snažil najít pevnou půdu pod nohama, zazvonil Barbaře telefon. Volal místní developer Bernie Mendik: „Paní Corcoranová, potřebuji pomoc s prodejem 250 menších bytů v pár budovách na Manhattanu.“ Při jejich prohlídce si Barbara uvědomila, že byly až moc malé, předražené, v horších budovách a některé dokonce bez kuchyně. „Na normálním trhu se prodat nedají,“ pomyslela si, „…jenom na zoufalém trhu.“

Pověděla Berniemu, co si o jeho bytech a situaci na trhu myslí, ale on jí odpověděl: „Jste chytrá, Barbaro. Vy už něco vymyslíte.“ Barbaře se přitom vybavila vzpomínka z dětství. Jednoho večera si ji maminka vzala po večeři bokem, posadila na klín a pověděla malému děvčátku, že obdržela telefonát od sestry Stelly Marie. „Sestra říkala, že máš potíže se čtením … je to pravda?“ Sedmiletá Barbara se slzami v očích nesměle přikývla. Na to ji maminka jednou rukou něžně objala, prsty druhé ruky sčísla blonďatý pramínek vlasů za její ucho a zblízka do něj pošeptala: „Nedělej si s tím žádné starosti, Barbaro, máš úžasnou představivost. Takovou, že s ní můžeš vyplnit jakékoli mezery.“

Barbara dlouho přemýšlela o Bernieho slovech. Pak dospěla k závěru: „Vždyť on má ale pravdu!“ Všech svých úspěchů a své dobré pověsti dosáhla navzdory tomu, co si ostatní mysleli. Vždy díky své představivosti našla cestu tam, kde všichni tvrdili, že to nelze. Svolala své makléře a představila jim plán – udělají po celém New Yorku jednodenní výprodej bytů.

S majiteli všech nemovitostí, které měli v nabídce, dohodla Corcoran Group jednodenní malou slevu z ceny jejich nemovitosti výměnou za velkou šanci, že svou nemovitost prodají ihned. Pak všechny byty setřídili do kategorií
od základních po luxusní. S makléři si sami snížili provize a vyhlásili datum. Ten den makléři Concoran Group prodali 101 bytů a na provizích vydělali v součtu přes 1 milión dolarů. To bylo v době, kdy průměrný roční plat zaměstnance v USA činil jen něco lehce přes 20 tisíc dolarů. Konkurence stála s otevřenou pusou. O čtyři měsíce později zavolala Barbara Berniemu dobrou zprávu, všechny jeho byty byly prodány.

Barbara se svojí Corcoran Group byly silnější než kdy dříve, propracovávala se čím dál výš a předbíhala všechny ty velké, tradiční a známé realitní kanceláře New Yorku, které neměly žádnou představivost. Brzy dosáhla Corcoran Group vrcholu a stala se hlavní realitní firmou v regionu.

Při zpětném ohlédnutí považuje Barbara za svou klíčovou schopnost umění nabrat a udržet si prvotřídní kolektiv. Od prvního okamžiku, kdy se k nim připojil nový makléř, se o něj Barbara starala jako o svou vlastní rodinu. Celý tým vedla vlastním příkladem. Bezkonkurenční výkon Corcoran Group byl navíc poháněn společnými cíli, dravostí a atmosférou zábavy. „Chvíle pro zábavu jsem plánovala obzvlášť pečlivě. Chtělo to hodně představivosti a tvořivosti přijít pokaždé s něčím novým a nečekaným, ale vyplatilo se to. Některé z našich největších firemních inovací přišly na svět právě
díky těmto akcím. A atmosféra v našem týmu měla pověst, která přitahovala nové makléře i klienty.“

V roce 2001, jen několik let poté, co se Corcoran Group stala největší realitní značkou v New Yorku s prodeji za více než 2 miliardy dolarů ročně a s tisícovkou realitních agentů, Barbara ve svých 50 letech firmu za 70 miliónů dolarů prodala.

Dnes je Barbara Corcoranová populárnější než kdy dřív díky svému působení v úspěšné televizní sérii Shark Tank, ve které jsou skupině několika investorů představovány začínajícími podnikateli jejich obchodní nápady. Za jedenáct sezón investovala Barbara do více než 50 začínajících byznysů. Svůj omezený volný čas nejraději tráví se svým manželem Billem a dvěma dětmi, Tomem a Katie.

Její příběh o tom, jak se z děvčátka s těžkou dyslexií, které vyrůstalo s devíti sourozenci v chudé rodině na předměstí, stala největší realitní ikona New Yorku, dnes inspiruje statisíce lidí. „Moje potíže s učením mě udělaly kreativnější, společenštější a soutěživější. Lidé si o mně mysleli, že jsem hloupá, ale mé nedostatky mi daly obrovskou výhodu. Neposlouchejte, co o vás kdo říká. Nejdůležitější je nakonec to, co říkáte sami sobě vy,“ vzkazuje Barbara.