Vítáme Vás u šestého dne Nakopávače bohatství. Jako vždy jsme pro Vás připravili hudební podkres. Naleznete jej opět v liště výše. Tuto klavírní skladbu jsme pro Vás vybrali, protože pomáhá prožít hlouběji příběh, který právě budete číst. Stačí když bude hrát tiše tak, aby Vás v představách neodváděla od příběhu...

Jmenoval se Ray Stanford. Spřátelili se a Ray začal Bobovi pokládat otázky, které Bob předtím nikdy neslyšel. Byly to otázky, které ho nutily myslet. Jednou jeho nový přítel shrnul celý život do tří oblastí – štěstí, zdraví a bohatství – a požádal Boba, aby ohodnotil svůj úspěch v každé z nich. Bob měl dojem, že byl dostatečně šťastný, zdravý i bohatý. Neuvědomoval si však, jak nízké standardy měl. Jeho dětství poznamenala velká hospodářská krize a pak druhá světová válka. Nikdy ho nenapadlo, že by na něj mohl čekat lepší život, než jaký znal. Jeho úspěšný přítel se mu podíval do očí a řekl: „Poslyš Bobe, pokud si přečteš tuhle knihu a uděláš přesně to, co se v ní píše, získáš cokoliv budeš chtít,“ a vtiskl do ruky Bobovi výtisk knihy Myšlením k bohatství.

Kromě povinné školní četby toho Bob v životě moc nepřečetl, nečetl ani komiksy. Jako hodně dětí jeho věku vyrůstal v domácnosti, která jen s obtížemi vycházela s penězi, protože všichni zdraví muži byli v Evropě jako součást armády Spojenců a bojovali za svobodu. Bob nechal školy v 15 letech. Cítil, že práci potřebuje víc než vzdělání. Ale bez vzdělání a bez zkušeností spadl do kolotoče neperspektivních zaměstnání s mizernou výplatou. Uběhlo deset let a z Boba vyrostl muž, který nikam nesměřoval.

Přesvědčení a laskavost v očích jeho úspěšného přítele v něm ale probudily zvědavost. Vzal si knihu domů a ještě ten den ji začal číst. Po několika stránkách se do ní plně pohroužil. Seznamoval se s příběhy nejúspěšnějších lidí, kteří kdy žili. Byl jako u vytržení. Po přečtení poslední strany sám sobě přísahal, že se svým životem něco udělá, něco velkého. Přítel mu poradil, aby si na malou kartičku napsal to, čeho chce dosáhnout, a nosil ji všude s sebou. Bob na ni napsal, že do Nového roku 1970 bude mít 25 000 dolarů. Dosud se spokojil s jakýmikoliv penězi, které mu přišly do cesty; tohle ale bylo poprvé, kdy vykročil za tím, co chtěl on sám, a ne jen, co mu kdo nabídl.

„Dal jsem si na dosažení toho cíle deset let,“ vzpomíná Bob, „ale ani za mák jsem nevěřil, že toho dosáhnu. Jak jsem ale Myšlením k bohatství četl znovu a znovu, něco se ve mně začalo měnit. Přišel jsem na to, že pokud něco čtete stále dokola, začnete tomu věřit.“

“Jednoho dne jsem pak potkal muže, Al Phillips se jmenoval, který se mi zmínil, že v uklízení kanceláří jsou slušné peníze, ale jen pokud člověk dělá sám na sebe, ne pod někým jiným. V té době mi jako uklízeči zaměstnavatel dával zhruba 1 dolar na hodinu. Sám však od zákazníka za hodinu mé práce účtoval 10 – 20 dolarů. Půjčil jsem si tedy tisíc dolarů, koupil z druhé ruky dva uklízecí stroje a několik kyblíků a mopů. A měl jsem byznys.“

S kartičkou cílů stále v kapse se Bob pustil do toho. Pracoval nepřetržitě a neustále se rozhlížel po dalších kancelářích, které by někdo potřeboval uklidit. Dřel od rána do večera, skoro nespal, téměř nejedl. Jednoho dne se vyčerpal tak, že uprostřed ulice zkolaboval. Když se probudil, uviděl, jak se nad ním sklání statný policista a přes jeho široká ramena zvědavě nakukovali další lidé. Poté se Bob párkrát zhluboka nadechl, opatrně vstal a zmožený odešel domů.

Došlo mu, že něco není v pořádku se způsobem, jakým se rozhodl svého cíle z kartičky dosáhnout. Bál se o osud svého vzkvétajícího byznysu, který celý stál do této chvíle jen a pouze na něm. Poradil mu ale jeho vnitřní hlas: „Pokud to nemůžeš všechno uklidit sám, tak to sám neuklízej.“

Bob si tedy najal tým uklízečů, aby pro něj pracovali. Jeho byznys začal raketově růst. Za následujících 12 měsíců vydělal přes 200 000 dolarů a domluvil si zakázky v Torontu, Montrealu, Bostonu, Clevelandu, Atlantě a dokonce v Londýně. O několik let později překročil obrat firmy milión dolarů. S každým dalším úspěchem jeho ambice rostly. Jeho kartička s cíli potřebovala aktualizovat.

Potom jeden přítel, Harrold Rose, Boba seznámil s audionahrávkami významných osobností z oblasti prodeje, motivace a leadershipu. Byla mezi nimi také audiokazeta Nejneobyčejnější tajemství, kterou namluvil Earl Nightingale. Bob byl jejím autorem i obsahem uchvácen. Earl Nightingale také namluvil zestručněnou verzi Myšlením k bohatství, kterou si Bob koupil a často opakovaně poslouchal. Z pana Nightingalea se stal Bobův vzor a byl odhodlaný se s ním setkat. Earl Nightingale byl nejúspěšnějším hlasem v historii rozhlasu a jeho pořad měnil myšlení Ameriky. Bob sebral odvahu a zavolal do rádia, že by rád s panem Nightingalem mluvil. Byl mile překvapen, když ho k němu okamžitě přepojili. S notnou dávkou vytrvalosti si Bob nakonec dokázal s velice vytíženým a žádaným Earlem Nightingalem domluvit osobní schůzku.

Bob na to setkání jel až do Chicaga, kde měl pan Nightingale sídlo a kancelář. Po krátkém čekání na recepci za ním přišla asistentka a se slovy: „Pane Proctore, Earl vás nyní přijme.“ ho uvedla do velké formální pracovny. Povídali si ani ne hodinu, ale Bob visel na každém slůvku, které Earlovi vyšlo z úst. Když odcházel, byl rozhodnutý, že chce pro Earla pracovat.

„Vrátil jsem se zpět do Toronta, prodal své úklidové impérium, přestěhoval se do Chicaga a přijal místo ve firmě pana Nigtingalea s platem pouhých 18 tisíc dolarů ročně. Ale pochopte – za to, aby mě tam nechali pracovat, bych klidně platil já jim,“ vzpomíná Bob. Několik dalších let se Bob od Earla a jeho obchodního partnera Lloyda Conanta učil, jak jen mohl. Dokonce podplatil jejich sekretářku, aby mu prozradila jméno každé knihy, kterou tito dva začnou číst. Úpěnlivě se snažil dohnat jejich obrovský mentální náskok. Chtěl s nimi držet krok. Kupoval a četl stejné knihy jako oni, zaplatil si předplatné stejných časopisů, jaké odebírali oni, a když měl přijít na schůzku s Earlem nebo Lloydem někdo důležitý, vždy o tom chtěl vědět s předstihem, aby se mohl ukázat ve správný čas na správném místě.

Díky svému nepřekonatelnému zápalu do učení a mimořádné schopnosti budovat mezilidské vztahy byl Bob Proctor za 4 roky povýšen na místo prezidenta prodeje a jeho příjem se zdvojnásobil. Jednoho dne přišel Bob za Lloydem a navrhnul mu, aby přestali s prodejem nahrávek. Nápad to byl troufalý, protože nahrávky tvořily po celá léta základ jejich tržeb. Jeden balíček dvanácti gramofonových desek nebo kazet se tou dobou prodával za 245 dolarů, což byla nehorázná cena v porovnání s 50 centy, za které se prodávaly hudební nosiče například s Beatles nebo Elvisem. Bob si ale uvědomil, že hodnota pro posluchače nebyla v nahrávkách, ale v činech, které po poslechu nahrávek následovaly. Většina lidí si nahrávky jen koupila, poslechla, ale nikdy s nimi nic neudělala, a proto bylo podle Boba potřeba něco změnit.

„Měli bychom pro ně uspořádat seminář,“ navrhl Bob. Lloyd se zasmál a odpověděl: „To teda nevím, Bobe. Zůstaneme u prodeje nahrávek a podnikání se semináři necháme Daleovi Carnegiemu.“

Pro Boba nastal ten správný čas vyzkoušet něco nového. Cítil touhu zvednout kotvy a vyplout. Širý oceán podnikání ho volal a Bob na jeho volání odpověděl. Byl hluboce vděčný za vše, co se od Earla a Lloyda naučil, ale byl připraven vyletět z hnízda.

Začal připravovat cyklus seminářů, které by lidem daly vše potřebné k tomu, aby ve svých životech udělali skutečné, pozitivní a trvalé změny. Už nebudou omezováni malým myšlením, které jim od dětství sugerovalo okolí. Už jim nikdo nebude ukusovat ze snů. Bob Proctor chtěl inspirovat svět a pomoci komukoliv dosáhnout úspěchu – a teď měl plán, jak to provést. Každý cyklus měl trvat osm týdnů a obsahovat jeden workshop týdně. Když měl vše připravené, začal pracovat na propagaci.

Hned na první jeho reklamu odpověděl a sjednal si s ním informativní schůzku vedoucí vzdělávání v IBM – jedné z největších počítačových firem na světě. Sice se na ničem závazném nedohodli, ale Bob si ze setkání vyvodil, že ho čeká od samého startu raketový růst. Pronajal si tedy menší kongresový sál – rovnou pro 100 účastníků, a stanovil datum premiéry svého prvního semináře. Onoho dne vystoupal Bob po několika malých schůdcích na pódium do záře reflektorů připraven podat svůj životní výkon. Když pohlédl do sálu, uviděl, že v něm sedí jen jeden jediný člověk a kolem něho zeje prázdnotou 99 židlí. Své zklamání nedal znát a přednesl svůj proslov tak, jako by byl sál vyprodaný.

Po čase začaly být na jeho semináře první ohlasy a dobré reference na něj se dostaly až k Melu Haycraftovi,  viceprezidentovi prodeje v pojišťovací firmě Prudential. V roce 1974 Prudentail chystala oslavy 100 let výročí od svého založení a byla jednou z největších pojišťovacích firem na světě s více než 20 000 zaměstnanci. A Mel Haycraft vybudoval a řídil tu nejúspěšnější oblast Prudentialu.

Když pak ale spolu mluvili, neviděl Mel v tom, co Bob nabízel, žádné plusy oproti bezpočtu jiných kurzů, které slibovaly zlepšení výsledků stejně jako on. Nakonec se Mel Boba zeptal: „Proč tvrdíte, že je váš program jiný?“
„Protože já jsem jiný,“ odpověděl Bob.
„Udělám vám nabídku pane Haycrafte. Dejte mi sto vašich nejlepších lidí. Nedávejte mi ty nejhorší – s nimi dokáže něco udělat každý. Dejte mi sto nejlepších! Udělám pro ně jednodenní seminář úplně zadarmo a ujišťuji vás, výsledky poznáte.“

Melovi Haycraftovi se Bobova sebejistota zalíbila a přikývl. Odezva byla tak dobrá, že byl o měsíc později pozván, aby promluvil i ke zbytku pojišťovacích agentů ve firmě. Na sále sedělo 450 lidí. Bob se před ně postavil a svůj seminář začal troufalým tvrzením: „Kohokoliv tady dokážu naučit, jak ještě letos udělat obrat 5 miliónů dolarů.“ Na sále to zašumělo, pojišťovací agenti se začali na sebe otáčet, protože si nebyli jistí, zda slyšeli správně. Když se ujistili, že ano, většina nasadila posměšné a odmítavé výrazy, mnozí k tomu kroutili hlavou. Tato skupina bude oříšek, pomyslel si Bob.

O přestávce přišel za Bobem jeden z účastníků, Don Slovin, a zeptal se ho: „Pane Proctore, už jste někdy prodával pojištění?“ „Ne, nikdy. Proč se ptáte?“ odpověděl Bob. „Nemáte totiž nejmenší ponětí, o čem tu ksakru mluvíte!“ vyhrkl na něj rozzlobeně Don. „Řekl jste, že dokážete kohokoliv tady naučit, jak udělat obrat 5 miliónů. To se za celou historii téhle firmy ještě nikdy nikomu nepovedlo!“

Bob se odmlčel, díval se muži přímo do očí a pak mu s naprostou jistotou a odhodláním řekl: „Můžete být první.“
Muž zmateně zavrávoral: „Ale vy jste řekl, že to můžeme udělat ještě letos, a tento rok už je z více než poloviny pryč.“
Bob stále z muže nespustil oči, pak se pousmál a odvětil: „Tak vám to aspoň nezabere tolik času.“

V Donu Slovinovi se v tu chvíli něco stalo. Víra a sugestivní jistota Bobových slov pronikly jeho obrannou hradbou a usadily se hluboko v mysli. V úterý 31. prosince, jen o 4 měsíce později, uzavřel Don Slovin s klientem své poslední pojištění toho roku. Neudělal obrat pět miliónů, udělal rovnou šest. Mimo Dona Slovina také několik dalších lidí překonalo hranici pěti miliónů. Bob je donutil zpochybnit jejich vlastní pochyby o tom, co je a co není možné. Změnil tak filosofii a pohled na úspěch v jedné z největších pojišťovacích firem na světě.

O 50 let později, patřil Bob Proctor k nejžádanějším trenérům a koučům na světě. Ze skromných začátků a bez vzdělání se z něj pomocí autosugesce stal muž, který pomohl změnit myšlení miliónům lidí. Již téměř 60 let každý den studuje knihu Myšlením k bohatství – stále ten stejný výtisk, který mu roce v 1961 vtiskl do rukou Ray – úspěšný podnikatel ze sousedství hasičské stanice.

Bob Proctor zemřel 3. února 2022
Společnost ProctorGallagher Insitut i nadále dosahuje globálního vlivu a přináší pozitivní impulsy do životů milionů lidí. Bobův triumfální a současně poslední vzdělávací program, který za života stvořil, byl přeložen do češtiny.