Vítáme Vás u dvacátého sedmého dne Nakopávače bohatství. Jako vždy jsme pro Vás připravili hudební podkres. Naleznete jej opět v liště výše. Tuto klavírní skladbu jsme pro Vás vybrali, protože pomáhá prožít hlouběji příběh, který právě budete číst. Stačí když bude hrát tiše tak, aby Vás v představách neodváděla od příběhu...

Zemřely milióny lidí a další milióny se snažily uprchnout ze země. Právě na hranici mezi Indií a nově rodícím se Pákistánem ležel Ferozepur – jeden z nejvíce postižených regionů. V průběhu bojů o moc se ulicemi valily protesty a město decimovaly násilné potyčky mezi kmeny. Chlapcův otec, uznávaný lékař, byl v nepokojích zavražděn a zanechal po sobě ženu se třemi dětmi, včetně novorozeného syna, Satishe.

Rodina přišla o veškeré příjmy, z města se stala válečná zóna, a tak byli donuceni se odstěhovat do chudinské čtvrti. Satishova matka neuměla číst, psát ani počítat. Když se po smrti svého manžela stala živitelkou rodiny, začala pracovat u řeky jako pradlena špinavých dětských plen. Nic jiného neuměla, nic jiného se ani nenabízelo. Stačilo to ale na to, aby mohla dát dětem do misek jídlo na stůl, přesněji na podlahu. Přes všechno strádání však nikdy neviděla jejich situaci jako něco víc než jen dočasnou nepřízeň osudu. „Těžké časy netrvají věčně,“ konejšila své děti.

Boje se nakonec začaly pomalu uklidňovat a život se začal vracet do normálu. Tehdy ho prastrýc vzal poprvé do kina na film. Děj se odehrával kdesi ve Švýcarsku. Charismatický hrdina si v jedné scéně vychutnával kávu na kamenné terase u třpytícího se jezera. Po jeho boku u stolu seděla překrásná plavovláska a den byl jako malovaný. Satish byl unesen, oči i ústa doširoka otevřené. Nic podobného doposud neviděl. Ten film mu poodhalil svět, o kterém ani nevěděl, že existuje. A scéna u jezera už nikdy neopustila jeho mysl. „Přijde den, kdy to místo navštívím,“ přísahal ve svém srdci a od té
chvíle si to často opakoval.

Během dospívání se Satish usilovně soustředil na školu, byl přijat na univerzitu a začal studovat psychologii a literaturu. Během studií propadl vášni pro svět, který ležel za hranicemi Indie. Nejvíce ho uchvátila Evropa. Jeho svědomitost a cílevědomost vedly k vynikajícím známkám, a tak se přihlásil na magisterský program do Kanady. Byl přijat s plným stipendiem. Co bylo ještě lepší, univerzita byla z jeho výsledků tak nadšená, že Satishovi zaplatili výdaje na cestu i náklady na život v Kanadě. Bylo mu 23 let a před ním se otevíral celý svět.

Když mu zástupce cestovní kanceláře rezervoval let do Toronta, požádal ho Satish, zda by pro něj našel spoj s mezipřistáním ve Švýcarsku. Chtěl nad tím místem, které viděl jako malý chlapec v kině, alespoň prolétat. S trochou trpělivosti mu agent zarezervoval let do Toronta s krátkým přestupem v Curychu. Satish si zabalil všechny své věci do malé tašky, vybral všechny své úspory, které činily rovných 8 dolarů, rozloučil se s rodinou a vypravil se za dobrodružstvím.

Po příletu do Curychu se ukázalo, že agent cestovní kanceláře naplánoval lety tak, že nebylo v lidských možnostech přestup stihnout, a Satish uvízl na letišti. Na přepážce letecké společnosti mu ale řekli, že chyba není na jeho straně, ale na jejich, a proto mu zaplatí ubytování na jednu noc, hotelové stravenky a zarezervují místo na zítřejším letu do Toronta. Satish byl u vytržení! Najednou měl 23 hodin ve Švýcarsku.

Svoji tašku odložil na hotelovém pokoji a pak se rozběhl znovu na recepci. „Pané pró simvás, jé tadývé městě ká várná u jeezerá s přítokém řeký?“ zeptal se svou indickou angličtinou. „Ano, je tu řeka Limmat, která se vlévá do Curyšského jezera,“ odpověděl recepční, „ale kaváren tam je spousta, pane,“ a ukázal Satishovi na mapě, kudy jít.

Nábřežím po proudu řeky spěchal snědý indický mladík. Jeho nohy kmitaly v chladném dni. Obnošené boty zděděné po otci klapaly po kamenné dlažbě. Rukávy jeho košile se třepotaly na o poznání hubenějších pažích. Míjel kavárnu za kavárnou. „Tato ne, tato ne,“ opakoval nahlas. Když už byl skoro na konci, pomyslel si: „Ve Švýcarsku leží mnoho měst u jezera, mohlo to být kterékoli.“

A pak se to stalo, našel ji. Stála tam, byla to ona, jeho kavárna z filmu. Satish se rozechvěl. Vůbec se za těch 16 let od chvíle, kdy ji poprvé uviděl v kině, nezměnila. Výhled, terasa, stoly s bílými ubrusy i židle byly stejné. Jiný byl jen personál – nebyli to herci. Satish ve svém umouněném oblečení – nejlepším, které měl, vkročil do kavárny a posadil se ke stolečku na terase. Přistoupil k němu číšník a obsloužil ho se stejnou uctivostí, jako každého jiného hosta. Satish vytáhl z kapsy ruličku s osmi dolary. Stáhl z nich gumičku, která je držela pohromadě, a objednal si za dolar šálek kávy.

O několik minut později se už od jeho stolu rozlévala lahodná vůně čerstvě pražených zrn. Pohlédl dojatě do krajiny, hladina se třpytila, den byl jako malovaný. Satish přitiskl šálek ke svým rtům a pomyslel si: „Pokud může prostý chlapec s pouhými osmi dolary v kapse opustit slumy v Indii, získat stipendium v Kanadě a hlavně – najít v celém Švýcarsku tuhle jednu jedinou kavárnu z filmu, je možné už cokoliv.“ Byl to sen, na jehož uskutečnění čekal 16 let. Objevil, že s vášní a soustředěním na jednu jedinou myšlenku se celý vesmír spojí, aby mu pomohl jeho sen splnit.

V Torontu přestoupil na let do Thunder Bay a začal novou etapu života. Mimo univerzitní přednášky pracoval Satish jako pomocná síla v kuchyni jedné hodně oblíbené restaurace se sendviči, která měla ve městě ještě dvě další pobočky. Práce to byla tvrdá, doslova řehole, ale i přesto si ji užíval. Mohl díky ní navazovat nová přátelství a dozvědět se něco o restauračním byznysu. Pracoval zde několik let a vyzkoušel si vše, co mohl. Chvíli umýval nádobí, pak obsluhoval zákazníky, nebo připravoval jídlo. Zdálo se, že v oblíbené sendvičárně šlape vše jako hodinky. Jednoho dne do restaurace vstoupili dva muži v oblecích. Vypadali důležitě a ptali se po majiteli. „Není tady, už několik dní jsme ho neviděli,“ odpověděl Satish.

Z rozhovoru vyplynulo, že pánové jsou z banky, které došla trpělivost s nesplácením závazků ze strany majitele restaurace. Satishovi to nedávalo smysl. Vždyť restaurace měla slušné obraty a stálou klientelu. Nakonec vyplavalo na povrch, že majitel byl závislý na hazardu a veškeré vydělané peníze vždy prohrál v kasinu. Podniku náhle hrozil bankrot.
„Vypadá to jako oblíbená lokalita. Proč ten byznys nekoupíte?“ zeptal se Satishe jeden ze zástupců banky. Satish sice věděl, že by podnik prosperoval, ale byl přece jen obyčejný student psychologie. „Nemohu si dovolit zaplatit vám dluh, který vznikl,“ namítl jim. „Všechno, co nyní potřebujete, je platit nám 100 dolarů měsíčně za úroky,“ ujistili ho bankéři.

Satish se poradil se svým kamarádem, který v restauraci také pracoval, a domluvili se, že podnik převezmou, budou spolumajitelé a každý bude bance platit 50 dolarů měsíčně. Satishovi bylo teprve 29 let, když se v roce 1976, stále ještě jako student, stal majitelem restaurace a vstoupil do světa byznysu. „Toho roku nám sendvičárna vydělala více než
20 000 dolarů. Na tu dobu to bylo hodně peněz,“ usmívá se Satish, když se ohlíží za svými začátky v podnikání.

Tehdy se vrátil do Indie kvůli domluvenému sňatku. Anitu, svou budoucí ženu, poznal v neděli a ve středu byli oddáni. Jako novomanželé se vrátili do Kanady, narodily se jim dvě děti a společně si užívali rodinného života daleko od chudoby a špíny Satishova dětství. S rostoucími příjmy začal Satish část svých peněz vkládat do nemovitostí. Jednoho dne mu byl
představen podnikatelský plán, který měl na trh uvést nový koncept pizzerií, s vizí otevřít franšízy po celém státě. V té době byl už Satish daleko zkušenější restauratér a popravdě snil o tom, že jednou bude vlastnit celosvětový řetězec restaurací. Nabídka vypadala slibně, a tak Satish prodal svůj podíl v úspěšných sendvičárnách i všechna aktiva ze svého rostoucího portfolia nemovitostí, aby získal co nejvíc vlastního investičního kapitálu. V součtu to bylo přes půl miliónu dolarů. Od banky si půjčil dalšího půl miliónu dolarů a celou sumu vložil do rozjezdu inovativních pizzerií.

Počáteční nadšení začalo ale brzy vyprchávat. Celý projekt náhle váznul, majitelé se vymlouvali na to a na tamto a Satish začal trnout. Po pár měsících se z obchodní příležitosti, která měla jeho ženě a dětem dát život snů, vyklubala noční můra. Satish si uvědomil, že ho obrali do posledního centu, který investoval. Byli to podvodníci.

„Přišel jsem o všechny své peníze i majetek a k tomu jsem navíc stejně velkou částku dlužil bance. Měli jsme dvě malé děti a žádné příjmy. Musel jsem vyhlásit osobní bankrot. Bylo to nejtěžší období mého života. Jediné neuvážené rozhodnutí mělo zničující dopad na vše. Byl jsem bezradný. Na osobním účtu mi zůstalo posledních 500 dolarů a v uších mi zněla tíživá otázka:‚Tak, a co teď?‘ Odpověď vyplula z paměti, když se mi vybavila vzpomínka, jak nám na podlaze hliněného domku, jednoho z tisíců ve ferozepurském slumu, maminka podávala v dřevěných miskách večeři. Ve světle olejové lampy nás hladila po vlasech a opakovala: ‚Těžké časy netrvají věčně.‘ “

Satish vzal více než polovinu zbývajících peněz a za 300 dolarů se zapsal do korespondenčního kurzu úspěchu, který nabízela Nadace Napoleona Hilla z Illinois. „Každému účastníkovi posílali studijní materiály a testy, které jste vyplnili a poslali poštou zpátky pro vyhodnocení a zpětnou vazbu. Lidé si mysleli, že jsem blázen, když jsem více než polovinu toho, co mi zbývalo, investoval do toho kurzu,“ vzpomíná Satish. „Ale v době, kdy se tolik lidí kolem mě soustředilo a poukazovalo jen na to, že jsem selhal, jsem poslechl své nitro a dal se do práce na sobě. Plánoval jsem, že tentokrát už vše udělám správně,“ vzpomíná.

První kapitola kurzu nesla název Jednoznačnost záměru. Jak Satish pročítal zaslané materiály, dočetl se o mnoha lidech, kteří uspěli navzdory obrovským potížím. Spousta z nich zbankrotovala jako on, než dosáhla svého vrcholného úspěchu. „Pokud to mohli dokázat oni, můžu já taky,“ opakoval si bez ustání. Potřeboval přimět svou mysl, aby se dívala vpřed a ne zpět. Netušil, že využívá jeden z principů Myšlením k bohatství, který objevil a popsal Napoleon Hill – princip autosugesce.

V další části kurzu ho zaujala jedna specifická věta: „Cokoliv si mysl umí představit a čemu dokáže uvěřit, to může člověk dokázat.“ Satish cítil, že nastal čas podrobit tuto větu zkoušce. Vymyslel si tedy ten nejambicióznější cíl, jakému v té chvíli dokázal uvěřit – dostat se za šest měsíců z bankrotu. „Pokud je to, co tvrdil Napoleon Hill, pravda,“ pomyslel si, „pak se to stane!“ Také přísahal, že pokud se to stane, začne nějakým způsobem spolupracovat s Nadací Napoleona Hilla, aby pomohl učení o principech a zákonech úspěchu šířit dál.

Urychleně vypracoval plán na realizaci svého cíle a spoléhal se přitom na vesmír, že mu v jistých bodech pomůže. Pak pozval Satish na oběd svého kamaráda Boba, který pracoval v jedné z nejuznávanějších bank. Ze známosti odsouhlasil Bob Satishovu žádost o kreditní kartu, která mu pomohla zajistit jídlo pro rodinu a opatřit si prostředky pro nový začátek jeho profesionální kariéry v oblasti psychologie a vzdělávání, oborech, které vystudoval na univerzitě. O šest měsíců později, po období velkého utahování opasků, dřiny a kreativního myšlení Satish skutečně dosáhl svého cíle. Dostal se z bankrotu ven. Krátce nato mohl koupit pro Anitu a jejich dvě děti nový dům. Jeho kariéra rostla a časem svou firmu prodal za více než milión dolarů.

Nastal čas splnit přísahu, kterou dal sám sobě – „pokud se to stane, začnu nějakým způsobem spolupracovat s Nadací Napoleona Hilla, abych pomohl učení o úspěchu šířit dál.“ Satish věděl, že Myšlením k bohatství je jedna z nejúspěšnějších knih všech dob s více než 100 milióny prodaných výtisků, a přemýšlel, proč tedy není více takových příběhů o úspěchu, jako je ten jeho. Vždyť on se narodil v době velkých nepokojů, vyrůstal bez otce ve slumu, opustil svou zemi s osmi dolary v kapse – a stejně byl schopen zrealizovat svůj dětský sen o návštěvě Švýcarska a dokonce dvakrát vybudovat úspěšnou firmu. Pokud to mohl dokázat on, mohou i ostatní. Přisuzoval to, že je takových příběhů
málo, jednomu ze dvou důvodů: buď čtenáři knize nerozuměli, nebo ji nepoužili v akci.

Satish se podělil o svou úvahu s Nadací Napoleona Hilla a s jejich souhlasem v roce 2013 založil Institut Myšlením k bohatství v Torontu, aby pomohl lidem z jakéhokoliv prostředí uplatnit učení Napoleona Hilla v praxi a mít lepší život. Ve spolupráci s Nadací dnes Institut pozitivně ovlivňuje a zvyšuje kvalitu životů tisíců lidí. Ve svém omezeném volném čase cestuje Satish Verma s rodinou po světě a dělí se o svůj neuvěřitelný příběh o tom, že mysl uvěří vždy tomu, co si člověk opakuje, a že se člověk nikdy nemá vzdát a nezáleží na tom, jak zoufale jeho situace vypadá.

„Mou nadějí je, že budoucí generace porozumí tomu, že všechno co potřebují k úspěchu, už mají v sobě: že můžou mít svůj osud pod plnou kontrolou. Víte, když ovládáte své myšlenky, dokážete si užívat každý okamžik,“ vysvětluje, „protože každý okamžik může být určujícím okamžikem ve vašem životě.“