Vítáme Vás u dvacátého třetího dne Nakopávače bohatství. Jako vždy jsme pro Vás připravili hudební podkres. Naleznete jej opět v liště výše. Tuto kytarovou skladbu jsme pro Vás vybrali, protože pomáhá prožít hlouběji příběh, který právě budete číst. Stačí když bude hrát tiše tak, aby Vás v představách neodváděla od příběhu...

Roberto se právě přestěhoval s celou svojí rodinou do Prospect Hill, bohatého předměstí San Antonia v Texasu, aby tam otevřel prádelnu. Pojmenoval ji Prospect Hill Cleaners, aby se vyhnul předsudkům vůči jeho hispánsky znějícímu příjmení. V téhle bohaté čtvrti viděl Roberto mnoho příležitostí. Místní obyvatelé vlastnili hodně věcí, hromady oblečení a hlavně disponovali dostatečným příjmem na to, aby mohli zaplatit někomu za prémiovou péči o něj.

V té době byla rodina Sosových jedinou mexickou rodinou, která vlastnila nějaký podnik v Prospect Hill, a také jedinou mexickou rodinou, která tam vůbec žila. Lionel v prádelně pomáhal se vším, co bylo potřeba. A každý den se dle otcovi rady učil vycházet s co nejvíce lidmi, nehledě na jejich etnické kořeny, pohlaví, povolání, vzdělání a bohatství. Přívětivé prostředí totiž znamenalo lepší pověst a lepší pověst znamenala rostoucí počet pravidelných zákazníků.

Jako syn imigrantů měl Lionel výchovu, která v něm smíchala koktejl toho nejlepšího z mexických tradic s kulturou typickou pro San Antonio. Otec mu radil, aby využil svůj umělecký talent a dělal si přátele, a matka mu zase vštípila smysl pro pracovní morálku. „Jako Hispánec musíš pracovat tvrději – o hodně tvrději než druzí – pokud chceš mít ty samé příležitosti. Vždycky buď, Lioneli, alespoň dvakrát tak dobrý. Nedovol jim ignorovat tě,“ říkávala mu.

Lionel odjakživa miloval pozorovat svého otce, jak na plátna maluje spletité barevné geometrické obrazce a pak jimi zdobí stěny v prádelně. Brzy objevil, že i on sám má umělecký talent, a proto se rozhodl jít místo na běžnou střední školu na řemeslné a umělecké učiliště. Rok za rokem si vybíral program umělecké tvorby v reklamě a trávil tři hodiny denně rozvojem svého talentu. Jeho otec Roberto přetřel na bílo cihlovou zeď okolo dvorku za prádelnou a povzbudil Lionela, aby na ni namaloval něco výjimečného. Po týdnu stěnu opět přetřel a znovu svého syna povzbudil, aby na ni něco namaloval. Lionel tak měl neustále prostor, kde mohl tvořit a kultivovat svůj vlastní styl.

Po ukončení učiliště a povinné vojenské službě si Lionel našel práci v Texas Neon Sign Company, kde měl plat jeden dolar a deset centů na hodinu. Navrhoval pro zákazníky vývěsní cedule, které se potom vyrobily a postavily do průčelí obchodů po celém San Antoniu. Najednou mohl vidět výsledky své práce na téměř každém rohu ve městě. Tehdy si také vzal za ženu Kathy, lásku svého života, a založili spolu rodinu.

Čas plynul a Lionel si podle rady svého otce budoval dobré vztahy se zákazníky i se spolupracovníky ve firmě. Obzvlášť dobře si padl do noty s devětatřicetiletým kolegou, Leonardem Dykem. Leo se narodil do bohaté rodiny a znal lidi po celém městě. Jednoho dne se ho zeptal:
„Lioneli, ty jsi celkem chytrej a schopnej člověk. Proč pracuješ za tyhle mizerný peníze?“
„Ale mě ta práce baví!“ ohradil se Lionel.
„Ty to nechápeš, Lioneli, mohl bys vydělávat o hodně víc za to, že tě to baví. Od teď tě každou středu vezmu na oběd s mými přáteli, kteří vydělávají tolik peněz, že se ti z toho bude hlava točit,“ odpověděl mu na to Leonard a trval si na svém.

Jak slíbil, tak se stalo. Hned příští středu vzal Lionela na oběd do lepší restaurace, kde ho seznámil s několika přáteli jeho otce. Další středu udělal to samé. A tu další také a pokaždé Lionelovi říkal: „Tihle lidé nejsou o nic chytřejší než ty, Lioneli, ale vydělávají šest, sedm, osmkrát tolik, co ty. Nejsou to žádní géniové, jen obyčejní lidé,“ a snažil se mysl svého přítele nakazit myšlenkou, že může víc, mnohem víc. A zabralo to. Lionelovi začala Leonardova slova vrtat v hlavě. Myšlenka úspěchu se v jeho mysli usadila a začala klíčit.

Brzy na to mimoděk zaslechl z vedlejší kanceláře ve firmě, jak jejich obchodní zástupce mluví s nějakou ženou. „Chci si u vás nechat vyrobit malou vývěsku pro svůj nový podnik v centru města. Bude se jmenovat: Škola osobního úspěchu Napoleona Hilla.“
„Škola úspěchu? Hmm...,“ pomyslel si. Když bylo po schůzce, vyšel Lionel ze svých dveří a představil se oné ženě.
„Mohla byste mi prosím říct, o čem ta škola je?“ zeptal se.
„To je jednoduché, mladý muži. Učíme lidi, jak se stát milionáři,“ odpověděla mu.
Lionelovi to připadalo jako příliš velká náhoda, že by žena do jejich firmy přišla zrovna s takovým požadavkem tak brzo poté, co mu Leonard otevřel oči. Lionel udělal, jak se brzy ukázalo, jedno z nejlepších rozhodnutí svého života – do školy se zapsat. Scházelo mu už jen někde získat 250 dolarů na školné.

Když požádal o pomoc svého otce, odpověděl mu, ať si peníze půjčí od banky a že tam s ním rád půjde a zaručí se za něj. Roberto bankéři řekl: „Své peníze Lionelovi nedám, protože se musí naučit jít po své vlastní ose, ale stejně jako já je muž, který drží slovo – vrátí každou penci.“ Potřásli si rukou a s půjčenými 250 dolary od banky se šestadvacetiletý Lionel zapsal do sedmnáctitýdenního programu Napoleona Hilla. Každý jeden princip úspěchu, který se naučil, začal ihned aplikovat ve všech oblastech svého života.

Po dokončení studia si založil firmu Sosa Art (později SosArt) s jasnou vizí a cílem stát se do pěti let největším a nejlepším grafickým studiem v celém Texasu. Sám sobě stanovil nástupní plat 2,5 dolaru na hodinu, což bylo dvakrát více než jeho tehdejší mzda v Texas Neon Sign Company, a pustil se do práce. Do své firmy integroval všechny principy Myšlením k bohatství.

Držel se jich jako námořník stěžně při bouři. Krmil svou touhu, betonoval svou víru, využíval síly vlastní představivosti a obklopoval se co nejčastěji lidmi, kteří ho inspirovali k ještě velkorysejšímu myšlení. Dokonce své síly spojil s kamarádem Lupem Garciou a předal mu odpovědnost za grafickou a uměleckou tvorbu. Sám se pak plně věnoval obchodním záležitostem, komunikaci s klienty, získávání nových zakázek a najímání dalších zaměstnanců.

Do pěti let už pro Lionela pracovalo 25 lidí a v roce 1971, přesně jak si stanovil, se SosArt stal největším grafickým studiem v celém Texasu. Po třech letech ucítil Lionel potenciál v rychle rostoucím oboru mediální reklamy. Čím dál více značek se tlačilo do rozhlasu a televize. Snažily se oslovit potenciální zákazníky ve velkém. Grafika, kterou v SosArt dělali, byla omezena na vývěsní cedule, nápisy nad obchody, letáky, katalogy a billboardy. Rozšíření jejich služeb na masmédia by je mohlo katapultovat ke hvězdám.

Než aby začínal od nuly, spojil Lionel svůj byznys s již existující firmou, kterou vedli jeho dobří známí Beverly Coiner a Warren Stewart, pro které už pracovali někteří z nejkreativnějších talentů na světě. Tak se zrodila firma Ed Yardang & Associates. Podle principů Myšlením k bohatství, které Lionel přinesl s sebou, sjednotili svou vizi: do pěti let se stát největší a nejlepší reklamní agenturou v Texasu. Ačkoli jim to tentokrát vzalo osm let, než svého cíle dosáhli, vybudovali si renomé, které přesahovalo hranice státu, pracovalo pro ně 75 zaměstnanců a na soutěžích shrábli všechna významná
kreativní ocenění.

Ke konci sedmdesátých let se začalo proslýchat o rychlém růstu hispánského trhu ve Spojených státech a o významu, který to bude mít na oblast reklamy. Do USA mířili z Mexika, Střední a Jižní Ameriky lidé po statisících a toužili si splnit svůj americký sen v zemi svobody a neomezených možností. Jednoho dne roku 1978 do firmy zavolal John Tower, vážený republikánský senátor za Texas, a snažil se získat jejich pomoc s kampaní pro nadcházející volby.

Tehdy byl celý americký jih od Floridy až po Kalifornii považován za nedotknutelné území demokratů a John Tower to chtěl změnit. Měl dvojjazyčné vzdělání, bojoval za integraci Hispánců a vítal je v Texasu s otevřenou náručí. Dokonce už v šedesátých letech předpovídal jejich vzestup a zvěstoval jim budoucnost jako nové střední třídě Spojených států. John
Tower byl republikánská kaňka na demokratickém jihu. A ačkoliv už dvakrát ve volbách v minulosti vyhrál, tentokrát bylo z kampaně demokratů cítit, že mobilizují a chtějí Texas od jeho vlivu vyčistit. A chtěli k tomu použít čím dál početnější populaci Hispánců, kterým naslibovali sociální výhody. Do té doby žádný republikánský kandidát nezískal nikdy ve volbách více než 8 % hlasů z hispánské komunity. Všichni Hispánci volili demokraty.

Lionelovi se zalíbil charakter Johna Towera. Byl jiný, jeho slovo platilo, hispánců si vážil, a proto se ho rozhodl podpořit. Johnovi se zase zalíbil charakter, talent a Lionelova pracovitost, a ačkoliv mu chtěl původně svěřit pouze kampaň cílenou na Hispánce, předal mu nakonec do rukou kampaň celou. Lionel se se svým týmem pustili do práce. S kampaní začali dříve než všichni ostatní. Napsali a nahráli chytlavou šedesátivteřinovou melodii, která dominovala rozhlasovému vysílání – byla tak rozšířená, že si mnozí mysleli, že je to normální písnička, a nikoliv placená podpora amerického
senátora.

Televizní reklamy ukazovaly Towera, jak se aktivně zapojuje do dění v hispánské komunitě a mluví s klíčovými spolky a jejich představiteli. Lionelův marketingový mix byl tak úspěšný, že oblíbenost Johna Towera dorostla rekordních výšek. Když přišly výsledky voleb, John Tower zvítězil a z hispánské komunity ho volilo 37 % lidí.

Týden po volbách zazvonil Lionelovi v kanceláři telefon: „Tady John Tower,“ zaznělo, „chci ti, Lioneli, poděkovat za vše, co jsi pro mě udělal. Teď mi řekni, co mohu udělat já pro tebe?“ Lionel takovou vděčnost nečekal. Domníval se, že po volbách se na vše zapomene a politik se na ně obrátí, až je bude zase potřebovat. Ale John Tower byl jiný. Byl to skutečný charakter, měl opravdový zájem o lidi.
„No, mohl byste nám pomoct získat více zakázek pane senátore,“ odpověděl opatrně Lionel.
„Víš co, Lioneli, dobře. Ale udělám pro tebe rovnou dvě věci,“ řekl na to John Tower. „Udělám vám takovou reklamu, jakou jste ještě nezažili – dostanu váš příběh do časopisu The Wall Street Journal. A pak, pak tě seznámím s příštím prezidentem Spojených států.“

O měsíc později do jejich firmy přiletěl z New Yorku reportér. Článek se dostal na titulní stranu a zpráva o reklamní agentuře, která dokázala otočit výsledky voleb, se šířila jako oheň v buši. „Lidé z velkých firem uvěřili, že když zvládneme Hispánce přimět, aby volili republikány místo demokratů, určitě je také dokážeme přesvědčit, aby koupili jejich výrobek namísto jiného,“ vzpomíná Lionel.

Telefon Lionelovi v do nedávné doby docela poklidné kanceláři začal bez ustání drnčet. Volali z Coca-Coly, Coorse, Bacardi a všichni chtěli svůj kousek koláče z hispánského trhu. Na papír sázeli částky, které chtěli investovat, o jakých se nikomu ve firmě ani nesnilo. Jako agentura si většinou brali 15procentní provizi z výše rozpočtu a tyto firmy chtěly do reklamy investovat statisíce dolarů. Ten rok přistály Lionelovi na stole smlouvy na reklamní kampaně za 8 miliónů dolarů.

Lionelovi obchodní partneři se ale nechtěli zaměřit jen na hispánský trh, a tak se rozhodl prodat svůj podíl ve firmě a pustit se na sólovou dráhu. V roce 1980 založil firmu Sosa & Associates, která se soustředila v celonárodním měřítku na rychle rostoucí hispánskou populaci. Slavili veliký úspěch. Jak ale John Tower slíbil, brzy udělal pro Lionela ještě jednu věc. Kalifornský guvernér Ronald Reagan byl v posledních prezidentských volbách poražen a chtěl svou politickou kariéru ukončit. Díky americkým podnikatelům, kteří ho podpořili a přesvědčili, aby šel kandidovat ještě jednou, ale své rozhodnutí změnil a jeho hvězda rychle stoupala. Mluvilo se o něm jako o jediném muži, který se v čele Spojených států dokáže postavit Sovětskému svazu. A senátor John Tower Lionela s Reaganem seznámil.
„Pane Reagane, máte nějakou myšlenku, kterou byste chtěl Hispáncům sdělit?“ zeptal se ho Lionel.
„Víte, všichni Hispánci jsou republikáni. Jen o tom neví. Stejně jako my věří v sílu rodiny, podnikání a myšlenku  svobodného trhu a následování svých snů. Tak jim to, Lioneli, řekněte,“ odpověděl Reagan.

Lionel se znovu pustil do práce. V té době žilo v USA už 15 miliónů hispánců (6,5 % obyvatel) a on je chtěl všechny dostat na Reaganovu stranu. Ne proto, že za to byl zaplacen, ale proto, že Reaganovi věřil. Ve volbách roku 1980 si Ronald Reagan připsal drtivé vítězství nad Jimmem Carterem, když získal 90,6 % všech volitelů. Bylo to největší volební vítězství v dějinách Spojených států. Jediný, kdo tento rekord později překonal, byl sám Reagan v roce 1984, když získal při svém znovuzvolení 97,6 % všech volitelů. Lionel dostal v obou volbách volnou ruku v komunikaci k hispánské populaci, která se čím dál více soustředila na podnikání a díky Lionelově osvětové kampani jich velká část pochopila, že jejich strana nejsou demokraté ale republikáni.

Principy od Napoleona Hilla používal Lionel při své práci i v osobním životě každý jeden den. Vždy si vytyčil cíl, tvrdě na něm pracoval a nikdy se nevzdával bez ohledu na to, jak těžké to zrovna bylo. Během těch let se seznámil v Bílém domě s Reaganovým viceprezidentem Georgem H. W. Bushem. A když už Ronald Reagan po dvou prezidentských obdobích ze zákona kandidovat nemohl, vedl Lionel hispánskou kampaň pro kandidaturu George Bushe. A opět vyhráli. Jejich dvanáctileté tažení ukončily až volby roku 1994, kdy Ameriku okouzlil mladý demokratický kandidát Bill Clinton.

Význam Lionelovy firmy ale dál rostl a časem se stala největší hispánskou reklamní agenturou v USA s ročním obratem více než 100 miliónů dolarů. Později si Lionela pro svou kampaň najal syn bývalého prezidenta Bushe, George Bush mladší, aby mu pomohl v jeho doběhu na post texaského guvernéra. Lionelův osvědčený plán vedl k ještě většímu podílu hispánských hlasů, a proto byl požádán, aby vedl i jeho prezidentskou volební kampaň.

Ve volbách roku 2000 vyhráli a o 4 roky později tento úspěch zopakovali. Lionel Sosa, syn imigrantů a bývalý malíř vývěsek ze San Antonia, který vydělával dolar deset na hodinu, se ze skromných poměrů, bez akademického vzdělání a pouze s diplomem ze sedmnáctitýdenní Školy úspěchu Napoleona Hilla stal mužem, který pracoval na šesti  prezidentských kampaních, z nichž pět pomohl vyhrát. U toho vybudoval nejúspěšnější firmu v oboru a způsobil revoluci v hispánském segmentu reklamního průmyslu.

V roce 2006 na pobídku Nadace Napoleona Hilla napsal Lionel Sosa knihu Think and Grow Rich: A Latino Choice (Myšlením k bohatství: Hispánská cesta), která mapuje příběhy úspěšných Hispánců, jejichž život významně ovlivnily principy od Napoleona Hilla. Ačkoli je Lionelovi už přes 80 let, jeho vášeň pro hispánskou komunitu ve Spojených státech stále žije. Financuje programy, které pomáhají hispánským dětem zvedat sebedůvěru a žít podle principů Myšlením k bohatství.

Jako svůj největší úspěch dnes Lionel vnímá své pětapadesátileté manželství s Kathy, která celé ty roky stála při něm a dávala mu bezvýhradnou lásku a podporu. Spolu mají 8 dětí, 25 vnoučat a 25 pravnoučat.