Vítáme Vás u dvacátého dne Nakopávače bohatství. Jako vždy jsme pro Vás připravili hudební podkres. Naleznete jej opět v liště výše. Tuto klavírní skladbu jsme pro Vás vybrali, protože pomáhá prožít hlouběji příběh, který právě budete číst. Stačí když bude hrát tiše tak, aby Vás v představách neodváděla od příběhu...

Vždy věděla, čím chce být: chtěla následovat svého otce do světa obchodního a investičního práva. Na střední škole byla snaživá, na vysoké svědomitá, odpromovala se všemi poctami a své práci a klientům byla přímo oddaná. V roce 1995, po sedmi letech praxe u jedné prestižní právnické firmy na Wall Street, byla připravená přestěhovat se zpátky do Seattlu a začít pracovat pro svého tátu. Jejich duo otce a dcery pak vytvořilo ve firmě nové oddělení a rozšířilo už tak silnou značku po celém pacifickém severozápadě.

Obchody vzkvétaly a portfolio jejich klientů bylo víc než působivé. Dokonce zastupovali některé z významných bankovních institucí. Díky pestrému složení jejich klientů mohla Sandy proniknout do meritu mnoha typů podnikání a získat hlubší porozumění světu obchodu.

O několik let později přijal Sandyin otec nabídku viceprezidenta významné investiční banky a Sandy převzala otěže jejich firmy. Měla hezký život – cítila se spokojená, finančně zajištěná s vyhlídkami na slušnou budoucnost. Něco tomu ale scházelo. Proto, když ji kamarád na začátku srpna 2006 přemlouval, aby s ním jela na konferenci osobního rozvoje, obchodního managementu a leadershipu do Vancouveru v Kanadě, souhlasila.

Seděla nyní v sále s tisícovkou dalších lidí a pozorovala muže na pódiu, který se pro přednášení zřejmě narodil. V úvodu o něm řekli, že se oboru věnuje už čtyřicet pět let. Bob Proctor držel v ruce výtisk knihy Myšlením k bohatství a svýma pronikavýma šedomodrýma očima a charakteristickým hlasem mluvil, jako by na sále byl jen jediný člověk – ona. Z jeho projevu jste měli pocit, že se jedná o osudové setkání. A pro Sandy to osudové setkání skutečně bylo.

„Co chcete? Co doopravdy chcete!? Jste opravdu spokojení s tím, co teď děláte? Je tohle to, jak chcete prožít zbytek svého života?“ ptal se Bob do sálu. „Bylo to jen prvních deset minut a Bobovy otázky mě úplně pohltily. Jako by vzal moji hlavu a pořádně s ní zatřásl,“ vzpomíná Sandy. „Seděla jsem jak zmražená. Najednou mi došlo, že jsem celý svůj život následovala sen svého otce místo snu vlastního.“

A Bob Proctor pokračoval: „Až budete na konci své cesty, na sklonku života a otočíte se zpátky, zeptáte se sami sebe, co jsem to jen se svým životem udělal?“ To už Sandy dorazilo. Otázky byly tak upřímné, že se jim nedalo utéct. Nořila se do svého nitra, v hlavě jí probíhal celý její život – od malička si myslela, že chce být právnička – až to skoro vypadalo jako smysl jejího života – studovala, dřela, vytrvala a teď jí bylo přes čtyřicet, měla peníze, skvělou pověst, ale necítila se naplněná. Vyšplhala na vrchol žebříku a teď si musela přiznat, že byl opřený o nesprávnou zeď. Hranice její mysli se s každou minutou rozšiřovaly. Ten den jí Bob Proctor navždy změnil život.

Do zápisníku, který čekal na každého účastníka na židli, když přišel do sálu, si Sandy o přestávce sepsala tři věci, které v tu chvíli celou svou duší cítila, že chce dosáhnout. O minutu později na papíře stálo:
1) Budu součástí vnitřního mastermindingového kruhu Boba Proctora.
2) Stanu se nejbližším spolupracovníkem a obchodním partnerem Boba Proctora.
3) Vytvořím s Bobem Proctorem tréninkový program určený pro velké korporace.

Sandy strávila skoro dvacet let prací s výkonnými řediteli po celých Spojených státech a věděla, že pečlivě připravený program osobního rozvoje pro zaměstnance by kompletně změnil způsob, jakým všechny ty podniky fungovaly. Další den se Sandy zadívala na své poznámky a do její mysli se začaly vkrádat pochybnosti. Kdo si myslíš, že jsi? Jsi jen právnička. Proč by měl Bob Proctor s tebou vůbec chtít pracovat? Přiznej si, že to není možné.

Ten hlas sílil a pomalu strhával její emoce dolů. Kdesi v nitru, v hloubi jejího srdce se ale zvedla vlna odboje. „NE! Já to dokážu!“ řekla rezolutně, ihned si sedla ke svému laptopu a koupila si vstupenku na další Proctorův trénink. „Jakmile jsem začala jednat, pochybnosti začaly mizet,“ vzpomíná.

Následujících 10 měsíců se Sandy zúčastnila několika desítek Proctorových přednášek a tréninkových programů. Chtěla se dozvědět co nejvíce, hltala jeho moudrost, učila se nové dovednosti. Všechno aplikovala ve své právní firmě, ale její cíl byl jasný – pracovat s Bobem Proctorem a společně založit firmu. V červnu roku 2007 přiletěla Sandy na víkendovou letní konferenci Boba Proctora do Delray Beach na Floridě. Když přišla do hotelu, aby se ubytovala, pověděla jí recepční, že jí tam někdo něco nechal. „A kdo?“ zeptala se překvapeně Sandy. „To nevím, madam,“ odpověděla recepční a podala jí z přihrádky obálku z hedvábného papíru, na které skutečně stálo rukou napsané Sandy Gallagherová. Přišla na pokoj, sedla si na postel a obálku otevřela. Uvnitř byl vzkaz:

„Vážená paní Gallagherová, rád bych, abyste se ke mně v neděli po skončení
konference připojila na oběd. S úctou, Bob Proctor.“

Aniž by to Sandy tušila, několik lidí z Bobova organizačního týmu si všimlo, že se její jméno posledních 10 měsíců opakuje na seznamu skoro každé události, kterou pořádali. Kam Bob vkročil, byla také ona. Od východního pobřeží Spojených států po západní. Od kanadského Vancouveru po floridské Miami. Když o tom Bobovi řekli, chtěl ihned zjistit, kdo ta záhadná žena je.

Během oběda pověděla Sandy Bobovi svůj příběh a představila komplexní strategii a plán, jak s novými programy oslovit velké korporace. Pracovala na tom plánu 10 měsíců, měla podchycené všechny detaily. Svou spolupráci s Bobem Proctorem považovala za hotovou věc. Bob byl ohromen. Po dvou hodinách se podíval na Sandy a řekl: „Rád bych, abyste skončila s právní kariérou a stala se mým obchodním partnerem. Založíme novou firmu přesně podle vašeho plánu a změníme korporátní svět.“

Po celý život se rozhodovala podle logiky, vyhodnocovala rizika, radila se s otcem. Stála v čele úspěšné právní kanceláře, kterou jí otec předal, a teď měla s právní kariérou skončit?

„Co si o tom nápadu myslíte, Sandy?“ vytrhl ji Bob z myšlenek.
„Měla bych se zeptat svého otce, co si myslí,“ vyhrkla.
„Kolik vám je let, že se pořád ještě ptáte, co si myslí váš otec?“ řekl Bob.

Vše, co Sandy celý život dělala, pramenilo ze snu, že jednou bude právnička jako její táta. Obdivovala ho, milovala ho, ale byl to jeho sen. A celý život ji vedl tak, jak to dělá mnoho rodičů, aby jim dítě jejich sen splnilo. Sandy se nikdy nezamyslela nad tím, jestli to bylo skutečně to, co chce se svým životem udělat ona. Nikdy se nezeptala sebe samé, po čem její srdce opravdu touží. Před deseti měsíci si to poprvé přiznala. Napsala si svou novou vizi. Nyní seděla před Bobem Proctorem a byla jediné natažení ruky vzdálená od jejího naplnění. Podívala se do těch šedomodrých očí, pustila se minulosti a ruku k Bobovi natáhla: „Jdu do toho.“

Po návratu domů do Seattlu poslala Sandy své rodině, přátelům a kolegům email, ve kterém všem oznámila změnu svojí kariéry. Odpověděly jí stovky lidí a všichni přáli vše nejlepší na její nové cestě. Tři z těch odpovědí ale Sandy zaskočily. Byly od velmi vážených a uznávaných právníků – měli vzdělání, peníze, majetek a hvězdnou kariéru. Jejich vzkazy ale měly podobný, smutný tón: „Přál bych si, abych dokázal udělat něco tak odvážného jako ty, Sandy, já ale budu až do konce svých dní trčet tady za tím stolem v rodinné firmě.“

Najednou to uviděla. Celé generace právníků, lékařů a dalších profesí, které jsou v zajetí plnění snů svých rodičů. Byl to fenomén napříč celou společností. „Většina lidí netuší, že se v jakémkoliv okamžiku svého života můžou rozhodnout začít dělat cokoliv, co chtějí. Ani já jsem to netušila,“ ohlíží se Sandy. Od toho dne už pracovala jen s Bobem Proctorem. V lednu 2009 založili Proctor Gallagher Institute a Sandy se postavila do jeho čela jako CEO.

Jejich byznys měl jediný cíl: dostat některý z jejich život-měnících programů do každé jedné firmy ve Spojených státech. Krátce po tom, co společnost založili, požádala Sandy Boba v jeho kanceláři, zda by jí pomohl stát se také tak skvělým řečníkem a lektorem, jako byl on. A Bob jí nabídl tu stejnou afirmaci, kterou kdysi dal bohatý průmyslník
Andrew Carnegie mladému novináři Napoleonu Hillovi, jen v ní změnil čas z budoucího na minulý. Sandy přikývla, zavřela oči, představila si v mysli Boba a zašeptala: „Bobe Proctore, já, Sandy Gallagherová, jsem nejen vyrovnala všechny tvoje životní úspěchy, ale došla ještě mnohem dál.“

Pak otevřela oči, Bob se usmíval a řekl: „Nebude to možné, dokud tomu nezačneš věřit Sandy,“ a pokynul jí, ať to zkusí znovu. Mnohem hlasitěji a s větším odhodláním zopakovala: „Bobe Proctore, já, Sandy Gallagherová, jsem nejen vyrovnala všechny tvoje životní úspěchy, ale došla ještě mnohem dál!“

Dnes, o deset let později, se Sandy Gallagherová dělila o pódium se svým mentorem Bobem Proctorem na vyprodaných konferencích po celém světě. Jejich firma Proctor Gallagher Institute měl více než 800 certifikovaných konzultantů, programy osobního rozvoje přeložené do několika jazyků a pomáhal měnit životy statisícům lidí od studentů, přes podnikatele až po výkonné ředitele na nejvyšších pozicích.

Na závěr Sandy dodává: „Nikdy jsem nebyla šťastnější. Našla jsem odvahu změnit kariéru a jít dělat to, co skutečně miluji. Když to uděláte také, stane se to vaším palivem. Nezáleží na tom, kdo jste, jediné hranice, které máte, jsou ty, které sami přijmete. Proto se vás ptám – co chcete? Co doopravdy chcete!?“

Bob Proctor zemřel 3. února 2022
Společnost ProctorGallagher Insitut i nadále dosahuje globálního vlivu a přináší pozitivní impulsy do životů milionů lidí. Bobův triumfální a současně poslední vzdělávací program, který za života stvořil, byl přeložen do češtiny.