NAKOPÁVAČ | 30 DNÍ K BOHATSTVÍ

2/30

Váš druhý den

Vítáme Vás u prvního dne Nakopávače bohatství. Než začnete číst obsah druhého dílu, pusťte si hudební podkres. Naleznete jej opět v liště výše. Tuto klavírní skladbu jsme pro Vás vybrali, protože pomáhá při čištění a uspořádávání vzorců v podvědomé mysli. Stačí když bude hrát tiše tak, aby Vás v představách neodváděla od příběhu, který jsme pro Vás na tento den vybrali.

Příběh plný bohatství

Janine Shepherdová

"Zničené tělo neznamená zničeného člověka."

Janine cítila nesnesitelné pálení v nohách. Projížděla další stoupající zatáčkou kdesi v Modrých horách, nedaleko od Sydney. Stehna a lýtka se jí třásla, hruď se prudce vzdouvala, ale její touha po vítězství ji hnala vpřed. Malý houf závodních cyklistů, který byl za ní, si už zvykl na to, že vidí její siluetu pořád jen před sebou. Pokaždé, když se pokusili náskok stáhnout, posbírala ještě víc sil, aby zůstala v čele.

Milovala tyhle dlouhé a intenzivní horské výstupy. Jejím cílem tentokrát bylo zůstat před všemi po celou cestu až nahoru. Poslední půlhodinu ze šestihodinového stoupání ji už křečovitě bolelo každé šlápnutí do pedálů, jak se jí kyselina mléčná hromadila ve svalech. Na rozdíl od většiny lidí ji však každý výstřel bolesti poháněl dál. Pro Janine byla bolest znamením růstu a pokroku, kterým ukrajovala z poměrně velkého cíle – stát se první atletkou v australské historii, která vyhraje zlato na zimní olympiádě – o čemž doufala, že se jí povede později toho roku v běhu na lyžích na hrách v Calgary. Zatnula zuby a pokračovala.

Posedlá svým cílem neměla tato čtyřiadvacetiletá žena – která si svým neústupným postojem a soutěživým zápalem vysloužila přezdívku‚ Mašina Janine‘ – ani tušení, že největší bitva jejího života se právě blíží a že nebude ani na lyžích, ani na kole.

Řidič SUV byl pohroužen do svých vlastních myšlenek, když se jeho auto ve vysoké rychlosti vyřítilo do protisměru na jednu ze světově nejslibnějších atletek. Vteřina hrůzy a náraz. Mašině Janine při střetu s třítunovým kolosem zmizela všechna okolní krajina, vůně divokého eukalyptu a svět zčernal. Mysl zaplnila hrozivá bolest.

Po deset dní visel její život na vlásku. Neměla žádné naděje na přežití. Podivuhodné na tom bylo to, že zatímco dobité a potrhané tělo jen bezvládně leželo, ona byla při vědomí. Zažívala duchovní zkušenost, které se nepodobalo nic z toho, co dosud poznala. „Když jsem byla ve fyzické dimenzi, cítila jsem akorát nesnesitelnou bolest,“ vzpomíná, „ale když jsem byla v duchovní dimenzi, byla jsem oddělená od pozemských starostí i od bolesti.“

Zatímco se celý tým chirurgů po několik dní rval o její život a snažil se zastavit nekontrolované krvácení, vyděšené rodině a přátelům bylo sděleno, že se mají připravit na nejhorší. Když se vzala v úvahu tvrdost samotného střetu s autem a rozsah zranění způsobených pádem, byly prvotní šance, že vůbec přežije převoz do nemocnice, přinejlepším mizivé. Janine ale převoz do nemocnice z nepochopitelných důvodů přežila i navzdory ztrátě pěti litrů krve. Chvění očních víček dokazovalo, že je stále při vědomí. Její touha po životě nedovolovala tělu zemřít. Zatímco byla stále v kritickém stavu, vymysleli doktoři plán na opravu jejího těla do podoby, do níž by se mohlo její vědomí vrátit.

O dva týdny později ležela Janine na jednotce intenzivní péče v Nemocnici prince Henryho v Sydney. Bojovala navzdory neuvěřitelné bolesti, která pustošila její tělo i mysl. Měla zlomený krk, šest obratlů, pět žeber, klíční kost, mnohočetně pravou paži a obě stehení kosti a holeně. Síla nárazu způsobila, že jí kůže na temeni hlavy byla skalpována a musela se přišít zpátky k lebce. K tomu dolní polovině zad a hýždím dominovala obrovská podlitina, která hrozila trombózou.

Ztratila skoro všechnu krev a byla paralyzovaná od pasu dolů. Aby toho nebylo málo, měla na břiše a pravé noze
rozsáhlé tržné rány, které byly pořád ještě plné štěrku. Mašina Janine, které kdysi naměřili nejvyšší hodnotu okysličení VO2 Max v historii ženské atletiky v Austrálii, potřebovala každičký kousek své vůle, odhodlání a touhy, aby navzdory prognózám lékařů přežila.

Jak dny ubíhaly, její stav se stabilizoval. Zatímco se vyčerpané tělo snažilo uzdravit všechno, co mohlo, ležela Janine na tenké, tvrdé posteli, která jí fixovala páteř. Tucty hadiček a senzorů monitorovaly její stav, infúze s morfinem jí pomáhaly od bolesti a ortéza omezovala pohyb hlavy. Nudu a frustraci nemocničního života přerušovaly jen pravidelné návštěvy průvodu lékařských odborníků, včetně neurochirurgů, ortopedů a rehabilitačních specialistů.

Po čase byla Janine přesunuta na oddělení pro pacienty s kritickým poraněním páteře, do pokoje, kde leželo pět dalších lidí. I když se skoro vůbec neviděli, protože nemohli otáčet hlavou, byli rádi, že si můžou mezi sebou alespoň povídat.
Sdílení pokoje šesti lidmi se stejným osudem, z nichž každý právě prožíval nejtěžší chvíle svého života, vedlo k okamžikům pravdy, sounáležitosti a propojení, které žádný z pacientů dosud nezažil. Když ale konverzace utichly, všechno, co mohla Janine dělat, bylo dívat se na svět z okna pomocí malého zrcadla pověšeného nad její postelí a modlit se za konec téhle noční můry.

Jednoho dne, když u ní byli na návštěvě rodiče, neplánovaně vtrhl do pokoje doktor Blume se špatnými výsledky Janina myelogramu: „Sken ukázal, že množství kostních úlomků z rozdrceného obratle začalo tlačit na míchu. Na náročnou operaci bude potřeba zajistit celý tým chirurgů a připravit kostní transplantát, aby se páteři vrátila pevnost. Bude to složitá procedura na velmi choulostivé části těla. Riziko je enormní. Operace je však nutná, pokud má mít Janine aspoň trochu kvalitní život. Bez zákroku by už nikdy nechodila, s ním existuje střípek naděje. Teď se ale hraje o hodiny, musíme jednat rychle.“

V ten okamžik si Janine poprvé uvědomila vážnost svého stavu. Do té chvíle si jako profesionální lyžařka stále opakovala, že až se dostane z nemocniční postele, bude zase ve svém atletickém ‚já‘ a možná dokonce zvládne podle plánu jet na zimní olympiádu v Calgary. Ale nebýt schopná už nikdy chodit nebo lyžovat? Pohyb a sport pro ni byly vším! Nejen že noční můra nekončila, začala se zhoršovat. Jak Janine vstřebávala svou zoufalou situaci, přemohla ji panika a beznadějí vykřikla: „Pomoc! Prosím…“

Přiběhla k ní sestřička. Janine ležela na své tvrdé posteli v záchvatu pláče a celá se třásla. Sestra jí do zavedené kanyly rychle podala sedativum. O několik vteřin později se zpustošeným tělem začalo rozlévat teplo, mezi posledními vzlyky před vtažením do spánku žadonila Janine o odpověď: „Proč já? Proč se mi to..hle sta..lo..?“

Po operaci a rekonstrukci páteře ležela nejlepší lyžařka Austrálie dvanáct dlouhých týdnů bezmocná a znehybněná bez nejmenšího tušení, jestli zákrok proběhl úspěšně. Pak přišla prognóza. „Operace se zdařila a vybrali jsme z vaší míchy všechno, co šlo,“ vysvětlovali doktoři, „ale poškození je trvalé. Máte to, čemu se říká nízká paraplegie – nemáte žádný cit od pasu dolů a v nejlepším případě se vám ho vrátí tak 10-20 %. Po celý zbytek svého života budete muset používat katetr a pokud nějakým zázrakem budete moct zase chodit, bude to jedině s ortézami a chodítkem. Musíte ve svém životě všechno přehodnotit Janine.“

O šest měsíců později, když ji otec tlačil na invalidním vozíku z nemocnice, pocítila poprvé od nehody ve tváři slunce. Nikdy nebyla tak vděčná za obyčejné sluneční paprsky. Na obzoru života ji ale čekala spousta změn. Když se vrátila domů, časté deprese jí hatily jakékoli plány, které měla pro návrat do normálního života. „Chtěla jsem vyběhnout ze dveří a vzít si svůj předchozí život s předchozím tělem zpátky,“ vzpomíná, „ale nemohla jsem. Moje váha spadla na 36 kilogramů a i ty nejběžnější úkoly, které byly dříve úplnou samozřejmostí, se pro mě staly obrovskou výzvou.“ Janine bojovala vyčerpávající mentální bitvu a zároveň se snažila porozumět všemu, co se stalo jejímu fyzickému tělu. Dlouho měla potíže se s tím vším vypořádat.

„O všechno jsem přišla,“ naříkala své matce na rameni. „Proč já?“ Jednoho obzvlášť těžkého dne, když se jí deprese zakousla až do samotných kořenů jejího ducha, se Janine pokusila posunout na kraj postele a vstát, když se jí náhle podlomily ruce a ona spadla tvrdě na studenou dlažbu. Utřela si slzy z očí, bezmocně sepjala ruce a modlila se ke komukoliv, kdo by ji tam nahoře mohl uslyšet. „Prosím, Bože,“ vzlykala odevzdaně, „ukaž mi, jak tímhle projít.“

Náhle její mysl zaplavily vzpomínky na přátele z nemocničního oddělení, na kterém někteří z nich pořád ještě byli. Byla mezi nimi jedna mladá dívka jménem Maria, s níž se Janine sblížila. V den svých 16. narozenin se stala účastníkem těžké autonehody. Když se probrala z bezvědomí, zjistila, že je kvadruplegičkou – tedy že se nemůže od brady dolů hýbat. I přesto byla tato náctiletá dívka pořád veselá, stále se usmívala a nikdy si nestěžovala.

Když Janine přemítala nad celou tou situací, uvědomila si, že tady nejde jen o její vlastní život, ale o život jako takový. Nebyla to jen její bolest; byla to bolest všech. Nebyla sama. To ji postavilo před jednoduchou volbu – utápět se po zbytek života v sebelítosti nad svým údělem, nebo vše přijmout a znovu začít usilovat o zlato v čemkoliv, co jí život přinese. „Maria mi dala ten nejcennější dar v životě – dar přijetí,“ vzpomíná.

S posledním kousíčkem vůle se Mašina Janine jako fénix vynořila z popela a čelem postavila ke své situaci. Místo nářku: „Proč právě já?“ si odhodlaně řekla: „A proč ne já? Třeba je úplné dno tím nejlepším místem pro nový začátek,“ a pustila se do restartu svého života. „Jsem tu na lekci létání!“ řekla nadšeně usměvavá žena, zatímco se křehkým tělem pokrytým sádrou opírala o pult, aby se udržela ve stoje. Recepční zvedl zrak od monitoru a nevěřícně začal koktat „D-d-dobře“, a u toho zběsile zamával na asistenty. „Můžete chodit?“ zeptal se jí opatrně. „Ne, ale usoudila jsem, že když nemůžu chodit, budu alespoň lítat,“ odpověděla sebejistě žena. O pár minut později už Janine Shepherdovou přiváželi ve vozíku na plochu Bankstownského letiště. Vytáhli ji opatrně do kokpitu a posadili vedle instruktora Andrewa.

„Chtěla byste si vyzkoušet rolování?“ zeptal se jí instruktor a bez otálení dodal: „Jednoduše použijte nohy na kontrolu pedálů.“ „Ale já nemůžu používat nohy,“ otočila se na něj s úsměvem Janine. „Můžu použít jen ruce.“

Motor zaburácel, dolnoplošník Socata Tobago v červeno-modro-bílých barvách se prohnal po dráze a vznesl na jasně modré nebe s malebnou siluetou Sydney v pozadí. Byl to velkolepý den. Když Andrew stočil letadlo směrem k horám v dáli, pobídl Janine, aby převzala ovládací páku a zamířila k jednomu z vrcholů na obzoru. „Když jsem převzala řízení, ucítila jsem příliv svobody, který mi tolik scházel. Byla jsem na míle daleko od nemocničního oddělení a v ten okamžik jsem se rozhodla, že se stanu pilotkou,“ vzpomíná Janine. Po chvíli letu nad kouzelnou krajinou si uvědomila, že tmavý pás na horizontu, ke kterému právě letí, jsou Modré hory – místo, kde vloni po střetu s teréním vozem její dlouhá a náročná pouť začala.

Nadšení ze svého prvního letu použila jako motivaci pro zrychlení rehabilitace. Stejně jako ve své atletické kariéře si začala zaznamenávat denní pokroky do tréninkového deníku. „Když jsem měla špatný den, prohlížela jsem si ten deník a připomínala si, kolik už jsem toho dokázala.“ Janine si neustále stanovovala nové výzvy a další cíle. Každý malý úspěch ji poháněl dál. Mezi korekčními operacemi a nekonečnou šňůrou rehabilitací studovala o létání všechno, co jí přišlo pod ruku.

A pak jednoho dne, navzdory všemu, prošla Janine zkouškami i lékařským testem na získání pilotního průkazu
a mohla začít létat. „Ten ohromný pocit vítězství byl daleko větší než cokoliv, co jsem kdy předtím zažila – byl o mnoho větší než vítězství v běhu na lyžích, větší než vítězství v triatlonu. Nebylo to sice součástí mého původního plánu, ale ten okamžik, kdy jsem poprvé vzlétla s letadlem úplně sama, měl stejnou hodnotu jako zisk zlaté olympijské medaile.“

Se zápalem jí vlastním pokračovala Janine v rozvíjení svých leteckých schopností a kvalifikací. Osmnáct měsíců po propuštění z nemocnice se vrátila do letecké školy jako instruktorka. Láska k létání ji dovedla k získání pilotní licence pro komerční lety a také k tomu, že se i bez jakéhokoliv citu v nohách stala vyškolenou instruktorkou akrobatického létání. Později se také jako první žena stala ředitelkou Australského úřadu pro bezpečnost civilního létání.

Dnes se Janine, která kdysi měla jen mizivé šance na přežití, věnuje cestování kolem světa a jako motivační řečník sdílí svůj neuvěřitelný příběh, jehož nosnou myšlenkou je, že rozbité tělo není to samé jako rozbitý člověk. Připomíná tak lidem, že jediné rozhodnutí může změnit celý jejich život. Žena, které kdysi řekli, že už nikdy nebude chodit ani mít děti, je dnes díky síle touhy schopná pohybovat se bez pomoci druhých, je hrdou matkou tří dětí, a přestože je pořád klasifikovaná jako paraplegička, vrátila se po několika letech navzdory vyhlídkám lékařů zpět k běhu na lyžích.

„Jednoduše neposlouchám, když mi lidé říkají, že něco nemohu,“ vysvětluje.

Mezi její další neobvyklé úspěchy patří také to, že napsala pět knih, dosáhla vysokoškolského titulu, stala se nositelkou pochodně na paralympiádě v roce 2000 a bylo jí uděleno nejvyšší civilní vyznamenání země – Řád Austrálie – za službu společnosti, inspiraci a práci, kterou udělala pro zvýšení povědomí o výzkumu a zranění míchy.

Na její projev na konferenci TEDx Rozbité tělo není to samé jako rozbitý člověk se podívaly milióny lidí. V digitálním světě, kde se společnost čím dál tím víc stará jen o vzhled, se Janine Shepherdová dělí o myšlenku, že touha duše je rozhodně důležitější než fyzická podoba a možnosti těla. „Jednou věcí jsem si naprosto jistá: Já nejsem jen mé tělo a vy nejste jen to vaše,“ vzkazuje všem.

Nyní si před sebe položte papír, na který jste si včera napsali odpovědi na otázky k Vaší Touze v Dílně podvědomé mysli. Pečlivě si pročtěte své odpovědi. Pokud si přejete něco doplnit, udělejte to. Pokud si přejete něco změnit, přepište to.

Pokud jste spokojení se zněním svých odpovědí, položte svůj ukazováček na místo, kde je napsaná Vaše největší TOUHA a třikrát odhodlaně vyslovte:

Dnes jsem Ti o den blíž!

Do e-mailu Vám zítra zašleme odkaz na třetí den Nakopávače, ve kterém Vás čeká odemknutí druhého principu bohatství. Včera jste sebrali odvahu přiznat si, pojmenovat a napsat své nejhlubší Touhy. Dnes jste na příkladu Janine poznali, jakou moc dokáže Touha mít. A zítra se naučíte ovládat urychlovač naplňování Touhy. Je to princip, který ovládli největší z velikánů  dějin a tím vyvrátili, že by úspěch, štěstí a bohatství byly snad otázkou přízně či nepřízně osudu nebo náladovosti štěstěny. Životní triumf je důsledkem prosycení své Touhy druhým principem bohatství....