Vítáme Vás u osmnáctého dne Nakopávače bohatství. Jako vždy jsme pro Vás připravili hudební podkres. Naleznete jej opět v liště výše. Tuto klavírní skladbu jsme pro Vás vybrali, protože pomáhá prožít hlouběji příběh, který právě budete číst. Stačí když bude hrát tiše tak, aby Vás v představách neodváděla od příběhu...

Dennise to hluboce zasáhlo. Odjakživa měl v sobě vášeň pro potírání nepoměrů ve světě – rasovou nerovnost si jako černý kluk sám zažil, ale tohle bilo do očí. Vždyť právo na úspěch má každý bez ohledu na barvu pleti. Napadlo ho, že pokud by si s úspěšnými Afroameričany promluvil a zeptal se jich na tajemství jejich úspěchů, mohl by pak jejich rady sepsat do knihy, která by ostatní inspirovala a rozdíly v bohatství by se tak časem smazaly.

Po dokončení bakalářského studia si Dennis sepsal seznam padesáti nejúspěšnějších Afroameričanů, které znal, a začal je oslovovat. Většina s rozhovorem souhlasila a dokonce mu pověděla o dalších, se kterými by si měl promluvit. Seznam se tak rychle rozšířil na 100 a pak na 150 jmen a navíc čím dál zajímavějších. Pak už je Dennis přestal počítat.

Aby měl z čeho své cesty za rozhovory financovat, nastoupil při škole do práce ve farmaceutické firmě. Přes týden studoval a chodil do zaměstnání a po víkendech jezdil křížem krážem napříč Spojenými státy a zpovídal lidi ze svého seznamu. V každém z rozhovorů se Dennis ptal na ty samé otázky a pro svou budoucí knihu už měl i název What Makes the Great Great (Co činí skvělé lidi skvělými). Měla to být první kniha o úspěchu zaměřená konkrétně na Afroameričany. Svoje nadšení pro smazání nepoměrů promítl také do svého doktorského studia a v disertační práci se věnoval výzkumu bohatství a chudoby v rozvojových zemích.

Po získání diplomu se na jeho seznamu objevilo jméno obchodníka, majitele médií a filantropa Earla Gravese. Snažil se mu dovolat celé měsíce, ale pokaždé dostal od jeho kanceláře odpověď, že pan Graves je příliš zaneprázdněn, než aby se mu mohl věnovat. Zkusil na to tedy jít od lesa. Dopídil se, že jeden známý jeho známého půjde na svatbu, o které se proslýchalo, že tam Earl Graves bude také. Dennis napsal krátký dopis a požádal svého známého, zda by to předal jeho známému a ten dopis na svatbě předal panu Gravesovi.

Dva týdny po oné svatbě a dva a půl roku po prvotním pokusu o kontakt obdržel Dennis telefonát z kanceláře pana Gravese s pozváním na osobní setkání do New Yorku. Když tam přijel, pan Graves ho pozval na oběd. Když se usadili ke stolu v jedné vyhlášené restauraci na Manhattanu, podíval se Earl Dennisovi do očí a řekl: „Mladý muži, vaši neobyčejnou vytrvalost obdivuji.“ Dobře věděl, jak dlouho o setkání usiloval. Nejen, že mu poskytl rozhovor, ale o jeho poslání začal mluvit mezi svými přáteli.

Najednou Dennisovi začaly chodit nabídky z novin a časopisů, zda by se nechtěl stát jejich přispěvatelem. V roce 1986 si jeden z jeho článků, který vyšel v magazínu Success (Úspěch), přečetl také William Clement Stone, tehdejší prezident
Nadace Napoleona Hilla a jeden z nejbohatších lidí ve Spojených státech. V listopadu toho roku pozval pan Stone šestatřicetiletého Dennise na schůzku do své kanceláře v Chicagu.

Když tam přijel, čekali na něj kromě Stonea ještě další dva muži – Michael Ritt, výkonný ředitel Nadace Napoleona Hilla, a Robert Anderson, spisovatel a Stoneův dobrý přítel. Všichni tři Dennise srdečně přivítali. Dennis dobře znal životní dílo Napoleona Hilla a snažil se být v mnohém jako on, jen jeho výzkum rozšířit i na Afroameričany. Všichni tři muži se na něj tajemně usmívali. Zjevně věděli něco, co on ne, a chystali se mu to povědět.

Slova se ujal William Clement Stone: „Dovolte, abych vám prozradil, proč jsme si vás sem zavolali, pane Dr. Kimbro. Určitě dobře znáte knihu Myšlením k bohatství.“ Dennis přikývl. „Co ale nevíte, a nikdo to neví, že poslední projekt, na kterém Napoleon Hill pracoval, než zemřel, byla kniha specificky zaměřená, aby inspirovala Afroameričany k dosažení bohatství,“ dodal pan Stone. V tu chvíli Michael Ritt položil na stůl svůj hnědý kožený kufr, otevřel kovové klipy
a vytáhl z něho složku, kterou položil před Dennise. V místnosti se rozhostilo ticho.

Dennis odmotal provázek a složku otevřel. Uvnitř byl stostránkový rukopis Napoleona Hilla ke knize Myšlením k bohatství: Černá cesta. Nemohl uvěřit vlastním očím.
„Leží na mém stole už 16 let, pane Dr. Kimbro, od Napoleonovy smrti,“ pronesl Michael Ritt.
„Jak dlouho už pracujete na své knize?“ zapojil se Robert Anderson.
„Téměř 16 let,“ odpověděl Dennis.
„To je ale zajímavá náhoda, nemyslíte?“ nadnesl William Stone.

Dennis přebíhal pohledem mezi třemi muži a měl zvláštní pocit, jako by ho osud po celých těch 16 let vedl až do této chvíle. Největší překvapení ho ale teprve čekalo.

„Pane Dr. Kimbro, chceme, abyste se stal spoluautorem této knihy, zaktualizoval ji, jakkoliv se vám to bude zdát vhodné, a pak ji budeme moci konečně publikovat. Čeká na ni 30 miliónů Afroameričanů, kterým potřebuje někdo říct, že cokoliv si dokáže jejich mysl představit a čemu dokáže uvěřit, toho mohou dosáhnout,“ pověděl Michael Ritt.

Na Dennisovi bylo patrné váhání a nejistota. Poslední tři roky už nechodil do zaměstnání a veškerý svůj čas trávil jen prací na své knize; byl už skoro u konce a teď by měl paralelně psát další knihu? S manželkou Patricií měli tři děti a jen taktak vycházeli s penězi.
„Moc rád to udělám, bude to pro mne veliká čest, ale potřeboval bych nějakou finanční podporu. Bylo by to možné?“ zeptal se jich opatrně.
„Žádnou finanční pomoc vám neposkytneme, pane Dr. Kimbro,“ odpověděl Stone. „Když Andrew Carnegie požádal Napoleona Hilla, aby strávil 20 let svého života jediným posláním, také ho nijak neplatil. Máte-li být Napoleonovým pokračovatelem, pokračujte po stejné cestě.“
Dennis sebou znepokojeně cuknul. Na jeho tváři se objevily chmury. Myslel na svou rodinu, na svou překrásnou Patrícii, která ho celé ty roky podporovala.

„Nastavte ruku,“ vytrhl Dennise z myšlenek Stone. Do otevřené dlaně mu položil medailon. Stálo na něm Hillovo slavné: „Cokoliv si dokáže lidská mysl představit a čemu dokáže uvěřit, toho může člověk dosáhnout.“
„Nikdo, komu jsem dal tento medailon, ještě nikdy neselhal v dosažení svých cílů, pane Dr. Kimbro,“ pousmál se sebejistě Stone a díval se mu upřeně do očí.

Dennis přikývl. Z dvouhodinové schůzky s pány Stonem, Rittem a Andersonem si v tašce odnášel rukopis Napoleona Hilla, v kapse od saka medailon a v srdci doufání, že pokud ho osud dovedl až sem, měl pro to nějaký důvod. Na Chicagském letišti mu už mysl pracovala na plné obrátky. Během letu do Atlanty si celý Hillův rukopis přečetl. Po přistání ho na terminálu čekala nedočkavá Patrície.
„Tak co, nabídli ti práci?“ objala ho.
„Ne tak docela,“ odpověděl Dennis. „Chtějí po mně, abych napsal knihu.“
„Další knihu?“ zeptala se zmateně. „A řekl jsi jim, že už na jedné pracuješ? Kolik knih chceš na to téma psát?!“

Panu Stoneovi dal své slovo, ale jeho rodina si jen stěží mohla dovolit, aby další tři nebo čtyři roky strávil na neplaceném knižním projektu. Brzy Denisovo psaní postihla paralýza. Nedokázal efektivně pracovat na své knize, protože věděl, že má závazek k nadaci, a současně nedokázal pracovat na knize pro nadaci, protože ta jeho by byla vydána rychleji a dostala jejich rodinu ze svízelné finanční situace. Po čtyřech měsících do jeho pracovny vkročila Patrície, které zjevně došla trpělivost. Postavila se před něj, jednu ruku si dala v bok a ukazováčkem druhé mu namířila přímo do očí.
„Vážený Dr. Kimbro, buď Nadaci Napoleona Hilla pošlete ještě tento týden nějaký důkaz o pokroku, nebo jim popravdě řeknete, jak na tom jste. Můj manžel je čestný muž,“ řekla rezolutně.

Měla pravdu a Dennis to potřeboval slyšet. Rozťala nemilosrdně jeho paralýzu a on se konečně pustil do práce. Měl už za sebou přece stovky hodin výzkumu, roky univerzitních studií a doktorát na dané téma. Za týden posílal nadšeně expresní poštou do Chicaga první verzi Myšlením k bohatství: Černá cesta. V Chicagu ale jeho nadšení v nadaci nikdo nesdílel a první verze skončila v koši, jak mu po telefonu sdělila asistentka.

Dennis se tedy pustil do druhé verze, která byla o třetinu obsáhlejší, mnohem komplexnější a obsahovala více podrobných informací a dat. Pak ji poslal opět expresní poštou do Chicaga, ale i jeho druhý pokus skončil v koši. Tentokrát mu ale zavolal místo asistentky přímo Michael Ritt: „Dennisi, jsi skvělý spisovatel, o tom není pochyb. My ale přesně víme, co hledáme. Mohu Ti dát jednu upřímnou přátelskou radu?“
„Samozřejmě, pane Ritte,“ odpověděl Dennis.
„Vezmi ten svůj doktorát a pro teď ho vyhoď z okna – k tomuto úkolu ho totiž nepotřebuješ. Nechceme, abys tu knihu psal jako doktor, ale jako by to byl dopis od přítele příteli. Nejdůležitější ze všeho je, aby knize její čtenáři rozuměli.“

Dennis se po telefonátu plácnul do čela. Celou dobu se snažil z Myšlením k bohatství udělat vědecký elaborát podložený nejrůznějšími studiemi, ale zapomněl na to, že kniha je určena pro širokou veřejnost. Vzal původní Hillův manuskript a rozhodl se upravit ho do co nejvíce čtivé podoby a soustředit se na čtenářovy emoce. Napoleon Hill se v rukopise odkazoval na tři rozhovory, které ve své době udělal s jedinými bohatými černochy ve Spojených státech, a Dennis se rozhodl, že jich pár přidá.

V létě roku 1989 se mu povedlo sjednat schůzku s podnikatelem a vydavatelem časopisu Ebony, Johnem Johnsonem – prvním Afroameričanem, který se dostal do žebříku Forbes 400 nejbohatších lidí v USA. První, čeho si Dennis v kanceláři pana Johnsona všiml, byl výtisk knihy Myšlením k bohatství, který ležel na stole a zjevně byl hodně čtený – kniha vypadala jako salát.

Pan Johnson se na Dennise podíval a položil mu otázku: „Mladý muži, píšete knihu o bohatství, tak proč sám bohatý nejste? Máte nóbl titul a jste v rozkvětu mládí. Kdybych já měl kdysi ty možnosti, jaké máte k dispozici vy dnes, bůhví, o kolik dál bych byl, než jsem,“ poklepal prstem na obal knihy Myšlením k bohatství a pokračoval, „Tady jsou všechny klíče k úspěchu. Jediné, co musíte udělat, je přestat o nich jen psát a začít je do svého života aplikovat.“

Dennis se zarazil a snažil se nemyslet na finanční potíže, kterými jeho rodina už roky prochází. Už jim párkrát vypnuli vodu a elektřinu. Nejednou se vyplakal Patrícii v náručí. A roky plynuly. I přes všechny potíže byl ale Dennis odhodlaný Hillův projekt dokončit. Věnoval se mu už třetím rokem a musel v duchu uznat, že pan Johnson měl pravdu. Psal knihu o úspěchu pro druhé, ale neaplikoval ji pro sebe.

Ještě ten rok na podzim ho práce na knize dovedla do kanceláře Arthura George Gastona, zakladatele mnohých finančních společností po celém jihu Spojených států. Dennis odřídil celou cestu z Atlanty do sousední Alabamy a vzal s sebou tentokrát na výlet i Patrícii a jejich tři dcery. Panu Gastonovi bylo tou dobou už 97 let. Byl to velkorysý starý pán. Strávil s Dennisem a jeho rodinou krásné odpoledne, s neobyčejnou laskavostí mentoroval jejich tři dcery a zvyšoval jim sebedůvěru. Dennis byl vděčný a podivoval se nad velikostí srdce a ducha tohoto muže. K večeru se děvčata oddělila a Dennis se s panem Gastonem odebrali do podnikatelovy kanceláře.

Stařičký pan Gaston začal Dennisovi popisovat svůj příběh. Jeho prarodiče byli otroci, otec mu zemřel, když byl ještě nemluvně. Sloužil v první světové válce, pak pracoval v dolech a přitom začal podnikat v rozvozu obědů horníkům a poskytovat ze svých úspor půjčky … uprostřed vyprávění se v Dennisovi cosi prolomilo a začal plakat. Slzy se mu hrnuly po tvářích jako potoky za oblevy, chvěl se, vzlykal a nešlo to zastavit. Pan Gaston se natáhl ke komodě, vytáhl kapesník, podal ho Dennisovi a zvídavě se zeptal: „Co se děje!?“
„Pane Gastone, už dvacet let píšu svou knihu a k tomu poslední tři roky ještě druhou pro Nadaci Napoleona Hilla. Jsme už šest let bez stálého příjmu. Přátelé a sousedi se mě pořád ptají, proč si nenajdu normální práci. Lidé si mezi sebou šeptají, že jsem se zbláznil. Mým dcerám se posmívají a já ani nevím, zda si tu knihu vůbec někdo koupí,“ brečel Dennis.

Arthur Gaston se v křesle pohodlně zaklonil a s klidem poslouchal, jak si mu ten devětatřicetiletý muž dál vylívá srdce, k tomu si zapálil starou fajfku a párkrát z ní potáhl. Od úst se mu linuly malé obláčky kouře a místnost zaplnila vůně tabáku. Dennis se po chvíli utišil a zahanbeně se podíval na pana Gastona, který si ve svém dlouhém životě prošel mnohem horšími časy.
„Řekni mi, až s tím skončíš,“ řekl nevybíravě pan Gaston.
„Co tím myslíte, pane Gastone‚ s čím až skončím?“ vykoktal ze sebe Dennis.
„S tou sebelítostí. Procházíš si těžkými časy? A co? To je součást cesty k úspěchu. Skvělost chce čas, pane Dr. Kimbro! Každý veliký člověk byl po určitou dobu testován výhní problémů. Přestaň fňukat a pokračuj ve své práci. A pokud věříš, že už to dál nejde, tak uhni z cesty těm, kteří věří, že to dál jde.“

Do Atlanty se vrátil s obnoveným plamenem odhodlání. Vyhodil z hlavy všechny strachy a obavy a pustil se s vervou do práce na knize Napoleona Hilla. Za několik měsíců ji dokončil a návrh knihy poslal do Chicaga. Tentokrát žádnou odpověď ani žádný telefonát neobdržel. Patrície ho uklidňovala: „Pokud ti ještě nezavolali, znamená to jedinou věc, že tvůj skript nehodili do koše.“

Za měsíc Dennisovi zavolal Michael Ritt a řekl, že by ho rádi přizvali na zasedání správní rady Nadace Napoleona Hilla, které se bude konat toho roku v září. O knize se však ani slůvkem nezmínil. Dennis začal pochybovat, zda jeho skript vůbec dorazil, ale musel, protože kurýrní služba mu potvrdila převzetí adresátem.

V září přiletěl Dennis do Chicaga a taxíkem se nechal zavézt na ústředí nadace. Když vstoupil do zasedací místnosti, okolo stolu sedělo sedm mužů včetně Williama Clementa Stonea, Michaela Ritta a Roberta Andersona. Každý z nich měl před sebou na stole výtisk knihy, kterou Dennis neznal.

„Přijměte místo, pane Dr. Kimbro,“ řekl Stone a ukázal na volné křeslo u stolu, před kterým ona kniha ležela také. Když se Dennis usadil, pohlédl na její obálku. Rozechvěla se mu brada a do očí se vrhnuly slzy. Na stole před ním ležel výtisk knihy Myšlením k bohatství: Černá cesta, autoři Dr. Dennis Kimbro a Napoleon Hill, a na obálce byla Dennisova fotografie.

Pan Stone se postavil, přešel k němu, položil přátelsky ruku na rameno a zeptal se: „Mladý muži, tak co jste se po té dlouhé cestě o úspěchu a dosahování cílů naučil?“
„Že cena za úspěch se nedá usmlouvat. Musí se zaplatit dopředu a v plné výši,“ odpověděl Dennis.
Pan Stone se usmál, „Ano, to je pravda, Dennisi. Můžeme tě nyní všichni požádat o autogram?“

Kniha Myšlením k bohatství: Černá cesta byla vydána v roce 1991 a okamžitě se stala světovým bestsellerem. O šest let později, po 25 letech příprav a psaní, vydal Dennis svou druhou knihu, What Makes the Great Great (Co činí skvělé lidi skvělými) a začal konzultovat některé z největších společností na světě včetně Apple, Walt Disney a Nike v tom, jak ve své firmě využít neobyčejnou sílu etnických menšin.

V roce 2005 ho National Black MBA Association obdarovala cenou H. Naylora Fitzhugha, čímž ho uznala jako jednoho z nejlepších profesorů národa. Dennisova pátá kniha, The Wealth Choice: Success Secrets of Black Millionaires (Volba bohatství: Tajemství úspěchu černošských milionářů) byla vydána v roce 2013 jako vyvrcholení sedmiletého studia tisíce nejbohatších Afroameričanů USA.

„Bohatství, prosperita a hojnost nemají nic do činění s rasou, pohlavím, s tím, kam jste se narodili, kdo jsou vaši rodiče, nebo jaké máte vzdělání. Ale mají hodně co do činění s touhou, vírou a se správným duševním postojem,“ vzkazuje Dr. Kimbro všem.

Dnes žije se svou ženou Patricií a jejich třemi dcerami – Kelli, Kimberli a MacKenzie, v překrásném domě v Atlantě. I nadále se věnuje svému poslání pomáhat lidem, a obzvlášť Afroameričanům, odhalit v sobě semínka skvělosti. A na slova, která mu v roce 1989 s dýmkou v ruce řekl stařičký pan Gaston, už Dennis nikdy nezapomněl.