Vítáme Vás u šestnáctého dne Nakopávače bohatství. Jako vždy jsme pro Vás připravili hudební podkres. Naleznete jej opět v liště výše. Tuto klavírní skladbu jsme pro Vás vybrali, protože pomáhá prožít hlouběji příběh, který právě budete číst. Stačí když bude hrát tiše tak, aby Vás v představách neodváděla od příběhu...

Polepšil si – rozhodně měl více peněz než ve skladu či rybárně, ale hlavně poprvé v životě k němu někdo vzhlížel. Ostatní vojíni byli o tři roky mladší a staršího Jamese podvědomě brali jako svého vůdce. Na jednu stranu to byla velká zodpovědnost, ale na tu druhou obrovská motivace. James si za těch několik předchozích zaměstnání vypěstoval silnou pracovní morálku a s ní v armádě rychle vynikl. Jeho nasazení táhlo k lepším výkonům celé mužstvo a jeho talentu si brzy všimli velitelé. Během dvou let ho čtyřikrát povýšili.

Třiadvacetiletý seržant James B. Hill si své působení v námořní pěchotě pochvaloval. Ke štěstí mu však scházelo naplnění v osobním životě. S děvčaty to moc neuměl, vlastně byl s nimi úplně marný. A to si tak moc toužil nějaké najít! Pořádně však ani nevěděl, jak se s takovou dívkou mluví. „Kéž by tady byl děda, ten by mi určitě poradil,“ posteskl si v duchu. Najednou už neseděl na své posteli v kasárnách, protože jeho mysl zaplnily vzpomínky.

Celý život slýchával příběhy o svém slavném dědečkovi, Napoleonu Hillovi. Ten svými knihami vytvořil více milionářů než kdokoliv jiný v historii země. V dětství si s dědečkem dopisoval, ale při jejich posledním osobním setkání, než dědeček umřel, byl James stále ještě teenager. Nerozuměl důležitosti toho, co mu celé ty roky dědeček psal a povídal.

Když u něj v onen poslední víkend byli na návštěvě v Greenville v Jižní Karolíně, zavolal si Napoleon svého vnuka k sobě do pracovny. Pobídl ho, aby si sedl do koženého křesla vedle něj. Za okny začínal podzim. První oranžové listy se pouštěly dubů a poletovaly ve větru. I on sám se bude muset brzy pustit stromu života, pomyslel si, a pak se otočil na svého vnuka. Na rustikálním stole před nimi ležela vedle vzácného pera z alabastru kniha. Napoleon ji zvedl a podal mladému Jamesovi. Byla to kniha Myšlením k bohatství. Chlapec chtěl knihu převzít, ale dědeček ji nepustil. Jejich oči se setkaly. Díval se na svého vnuka skrz své typické obroučky a řekl s nezvyklou naléhavostí: „Slib mi, Jamesi, že ji přečteš. Čti ji pozorně, studuj ji a budeš moct uskutečnit, cokoliv si přeješ.“

Dědečkův stisk povolil a James již třímal knihu sám. Opatrně ji otevřel. Uvnitř bylo věnování – napsané zeleným inkoustem, jistě z toho alabastrového pera, které nyní leželo osamocené na stole. Byla to krásná vzpomínka, silná a hluboká. „Co by si o mně asi dědeček pomyslel, kdyby věděl, že mě tehdy na té knize víc zajímala ta desetidolarovka,
která sloužila jako záložka, než co se v ní psalo,“ přemítal James.

Znovu seděl v kasárnách námořní pěchoty a jeho myšlenky se stočily zpět k zoufání si nad vlastní marností v randění s děvčaty. Nakonec si ale děvče našel. Jenže bylo stejně zoufalé a nešťastné jako on. Neustále si spolu na něco stěžovali a život si tak vzájemně ztěžovali. Peněz měli málo, vzdělání žádné, s rodinami nebyli v kontaktu. Jejich vztah byl od základu toxický. Jednou se před děvčetem James zmínil, že jeho děd, Napoleon Hill, objevil prokázaný recept na úspěch, a půjčil jí v dobré vůli svůj výtisk Myšlením k bohatství, ten, který dostal i s věnováním od dědečka. O několik týdnů později se s dívkou rozešli. Svou knihu už nikdy neviděl.

Příští pátek večer šel James zatrpkle do místního supermarketu v Beaufortu v Jižní Karolíně. Sebral kastl piva – zábavu na osamělý víkend – a stoupl si otráveně do fronty u pokladny. Zatímco čekal, až bude na řadě s placením, jeho pohled ulpěl na stohu knih, které ležely na polici přímo před ním – Myšlením k bohatství od Napoleona Hilla! Zatajil se mu dech. Stále byly v prodeji! Stačilo se natáhnout! Vzal v dojetí jednu z nich do ruky. Obálka v něm vyvolala nostalgické vzpomínky – na dopisy, které si s dědečkem psali; na den, kdy dědečka viděl naposledy; na alabastrovým perem a zeleným inkoustem napsané věnování; a na výčitky, když si uvědomil, jak lehkomyslně o knihu před několika dny přišel.

Ten večer zůstaly všechny láhve piva v jeho lednici zavřené. Třiadvacetiletý James seděl soustředěně nad knihou – rozhodl se, že ji celou přečte – od začátku do konce. Zarytě si podtrhával každou pasáž, která s ním souzněla, ale žádné úžasné tajemství, které by mu okamžitě změnilo život, nenacházel. Měl pocit, že určitě něco přehlédl, a tak si ji druhý den přečetl ještě jednou. Jedna pasáž ho obzvlášť zaujala: Žádná výmluva vás neuchrání od důsledků toho, když nyní selháváte nebo odmítáte od života požadovat naprosté bohatství. Vytváříte tím NASTAVENÍ VAŠÍ MYSLI. A to se stane
vaším osudem.

Když v knize procházel seznam „55 oblíbených výmluv“, vypadalo to jako soubor citací z jeho vlastního života. Celé roky ty výmluvy sám říkal. Staly se nastavením jeho mysli a jeho osudem. Snažil se jimi ospravedlnit svou průměrnost. A přitom žádná z jeho výmluv nebyla ve skutečnosti opodstatněná. Těch největších úspěchů v dějinách dosáhli lidé, kteří nebyli ani tak schopní a pracovití jako on, jenom měli oproti němu v arzenálu jednu mocnou zbraň – schopnost ovládat své myšlenky.

„Když jsem si přečetl Myšlením k bohatství podruhé, došlo mi, že v rukách opravdu držím recept na úspěch! Byl to klíč ke všemu – finančnímu zabezpečení, osobním vztahům, spokojenosti… – mohl se použít k dosažení čehokoliv s jakoukoliv hodnotou. A navíc to mohl zvládnout kdokoliv – i já! Stačilo přidat poslední ingredienci – moje činy,“ vzpomíná James. „Rozhodl jsem se, že od základů změním svůj život. Popadl jsem poznámkový blok a napsal, že začnu žít život, na který mohu být hrdý!“

Sepsal si krátký seznam všeho, čím kdy chtěl být, bez ohledu na to, jak neuvěřitelně to vypadalo. Většina položek byla silně ovlivněna sci-fi romány, které hltal jako malý kluk. Na seznamu stálo: „Být astronautem. Být pilotem. Být lékařem … policistou, kovbojem ... a na úplném konci stálo Vystudovat a být vzdělaný.“ Když měl hotovo, pročítal si jednotlivé body. Některé vyškrtl, protože po nich opravdu netoužil, jen se mu líbily, když byl ještě kluk. Mezi těmi, které ale na seznamu zůstaly, začal vybírat, který bude první, do něhož se pustí. Svůj zrak upřel na jedinou věc, u které se nedokázal
na nic vymluvit – Vystudovat a být vzdělaný.

„Nevěděl jsem, jestli to bylo správně nebo ne,“ vzpomíná James. „Ale aspoň to bylo rozhodnutí jít a něco udělat. Pokud se nedokážete rozhodnout udělat alespoň něco, nikdy se nerozhoupáte udělat cokoliv.“ Rozhodl se zasvětit svůj další život dosažení vysokoškolského vzdělání. Z té myšlenky se mu postavily chlupy na rukou. Ve svém bloku otočil na novou stránku a nastínil si plán, jak toho dosáhnout. Vysoká škola stojí peníze, které však neměl. Třeba by ale mohl zažádat o stipendium od námořní pěchoty. Když nad tím přemýšlel, uvědomil si, že by to bylo možné přes vědecký vzdělávací program vyhrazený pro nejlepší vojáky námořní pěchoty. Ale aby stipendium dostal, musel mít vynikající výsledky v akademickém testu studijních předpokladů. A to se stalo jeho nejbližším cílem. Stanovil si jeden rok na jeho dosažení a pak začal jednat.

Nejdříve podstoupil zkušební test studijních předpokladů, aby odhalil, kde má nedostatky. Potom se přihlásil na kurzy algebry a trigonometrie na místní škole a stejně tak na dálkový kurz chemie. Když právě neměl jako mariňák službu, studoval. Zatvrzele se vyhýbal všemu, co ho nepřibližovalo k jeho cíli. Svého rozhodnutí se držel jako horolezec skalní stěny.

O rok později, na měsíc přesně, se přihlásil k testu studijních předpokladů SAT. Jeho výsledky výrazně poskočily nahoru. Patřil k nejlepším – disciplína a tvrdá práce se mu vyplatily. Námořní pěchota mu udělila plné stipendium a v roce 1974 se seržant James B. Hill ve věku 24 let zapsal na strojírenství na Vanderbiltovu univerzitu, jednu z nejlepších univerzit v zemi. Současně mu zůstal plný plat z armády a veškeré příspěvky, které mariňáci dostávají. A co na tom bylo nejlepší, jeho velící důstojník si promluvil s Jamesovými profesory, aby pro mladého seržanta pětileté studium zhustili. To Jamesovi umožnilo dokončit své vzdělání o šest měsíců dříve než jeho spolužáci. V roce 1978 odpromoval jako jeden z nejlepších studentů ročníku.

Tím ale rozhodně neskončil. Ze svého seznamu měl splněný teprve první cíl. Byl čas na další. Díky příslušnosti k armádě a skvělým studijním výsledkům se nabízelo stát se pilotem. Po vystudování Vanderbiltovy univerzity se tedy James přihlásil v Penascole na Floridě do výcviku pilotů. Bylo mu sice třicet a byl o hodně starší než ostatní uchazeči, ale armáda mu udělila výjimku, protože jeho testy způsobilosti a prostorové orientace byly jednoduše výborné. Natolik výborné, že ho doporučili pro pilotování bojových letadel. Aby vynikl mezi bojovými piloty, musel být v horním 1 % v testech na multitasking (dělání více různých činností najednou): musel být schopen střídat několik komunikací na různých rádiových frekvencích, k tomu kontrolovat výškoměr a používat kormidlo, aby vybalancoval každé křídlo;
a také stabilně držet nos letadla a k tomu vykonávat spoustu dalších úkonů. To vše naráz.

„Abych všechny ty úlohy zvládl, snažil jsem se odpojit fungování mysli od těla. Chodil jsem do své garáže a dribloval v různém rytmu se dvěma basketbalovými míči a obíhal u toho židli. Nebo jsem běžel pět mil a u toho žongloval s tenisovým, baseballovým a golfovým míčkem, zatímco jsem nahlas recitoval svoje pracovní postupy.“

Ve výcviku byl na špici. Mladší kadeti ho nestíhali. Jednoho dne mu zavolali z velení, aby se dostavil do kanceláře plukovníka. Zaklepal na dveře. „Vstupte,“ ozvalo se. Vešel dovnitř, srazil podpatky a zasalutoval: „Poručík James B. Hill,
pane. Žádal jste si mě, pane?“

Plukovník za stolem povstal a zasalutoval nazpět. To bylo nezvyklé. James se rozhlížel po kanceláři. Přes žaluzie pronikaly do místnosti paprsky poledního slunce. To léto bylo na Floridě obzvlášť horké. Na stěnách visely zarámované fotografie plukovníkovy čety z Vietnamu. Na stole ležela Jamesova armádní složka. Plukovník ji zavřel a promluvil: „Poručíku Hille … Jamesi, každé z pěti oddělení ozbrojených sil Spojených států amerických má navrhnout dva své nejlepší muže, kteří budou převeleni do výcviku pro vesmírné mise. Rádi bychom tě požádali, abys v NASA reprezentoval námořní pěchotu.“

Další plukovníkova slova zněla Jamesovi jako z dálky. Mysl měl rozvířenou. Ještě před šesti lety neměl žádný cíl a byl v životě ztracený. Pak si přečetl knihu Myšlením k bohatství, začal se podle ní řídit a získal diplom v inženýrství, odpromoval jako jeden z nejlepších v ročníku na Vanderbiltově univerzitě, stal se bojovým pilotem, létal s letadly i helikoptérami a byl vybrán jako kandidát pro vesmírné mise! Všechno to měl napsané na svém seznamu snů – soupisu všeho, čím chtěl v životě být. A skoro vším z toho seznamu už byl.

Po náročném výcviku na pilota raketoplánu se James podíval pravdě do očí. Byl mezi deseti nejlepšími muži, které americká armáda měla. Nejlepší z nich však nebyl. Jiní muži ve výcviku byli pro tuto náročnou a odpovědnou práci kompetentnější a schopnější než on. Přiznal si, že v kosmonautice došel na svůj vrchol. Byl vděčný, byl šťastný, byl připraven na sestup. Vrátil se do námořní pěchoty a znovu se ujal svých povinností. Těch šest posledních let pro něj bylo tou nejpozoruhodnější etapou života. James pochopil, že opravdový neúspěch je o nic se nepokusit.

V červenci roku 1991 se oženil. Vzal si svou lásku ze střední školy, Nancy. V roce 1995 Jamese převeleli na Havaj, kde byl zástupcem velitele praporu a zodpovídal za 800 vojáků. Rok nato se ocitl na svém posledním rozcestí ve vojenské kariéře – přijme závěrečné přeložení na japonskou Okinawu, nebo půjde do penze? V rukávu měl už čtvrt století služby u armády a jeho zásluhy by mu to dovolovaly. James dostal na rozmyšlenou jeden měsíc.

V té době se v Honolulu zúčastnil jednoho venkovního koktejlového večírku pro důstojníky. Poznával mnohé tváře, atmosféra byla uvolněná, listy palem ve vánku vlály a stoly se prohýbaly. James se v druhé polovině večera seznámil s jedním vojenským lékařem, který už na Havaji nějaký čas sloužil. Vyprávěli si příběhy, sdíleli své zážitky a během rozhovoru se ho lékař zeptal:
„Čím jsi chtěl být, Jamesi, předtím, než ses dal k námořní pěchotě?“
„Věř tomu nebo ne, ale chtěl jsem být doktorem!“ zasmál se vřele James.
„Však to pořád můžeš.“
„Co tím myslíš?“ zvážněl.
„Proti věkové diskriminaci existují zákony,“ pokračoval jeho nový přítel. „Když jsem byl na stáži, byla tam žena, které bylo padesát. Pokud chceš do medicíny, pořád tu šanci máš.“

Hlásit se na lékařskou školu v sedmačtyřiceti letech se Jamesovi nejdříve zdálo absurdní, ale ta myšlenka v jeho mysli zapustila kořeny. Ze zvědavosti napsal pěti univerzitám – v dopisech uvedl své akademické i kariérní úspěchy a požádal je o upřímný názor na jeho možnou přihlášku ke studiu vzhledem k vyššímu věku. Jedna univerzita mu odpověděla. V dopise ho vybídli, aby si přihlášku podal. Uvedli, že studenti medicíny, kteří měli předchozí zkušenosti z armády, vždy měli potřebnou disciplínu, která jim pomohla studium lékařství úspěšně dokončit. James si sedl se svou ženou Nancy ke stolu a vše dlouho probírali zleva zprava. Z té myšlenky se mu stavěly chlupy na rukou, jako když se kdysi hlásil na Vanderbiltovu univerzitu.

O několik měsíců později byl James přijat na lékařskou fakultu Univerzity Západní Virginie. Opět si sepsal plán, jak svého cíle stát se lékařem dosáhne, a pak začal jednat. Studium medicíny dokončil v roce 2001 ve svých třiapadesáti letech.

Dnes žije Dr. James B. Hill svůj sen jako lékař v oddělení pro válečné veterány. Je také členem představenstva Nadace Napoleona Hilla. Spolu s Nancy adoptovali dvě děti, což bylo rozhodnutí, ke kterému ho inspirovala praxe na pediatrii v rámci studia. Ani po takové době se James nevzdal svého cíle, že se jednou podívá do vesmíru.

I když neměl díky životním událostem možnost si se svým dědečkem, Napoleonem Hillem, vybudovat hlubší vztah, dokázal se díky jeho knize Myšlením k bohatství postupně stát vším, čím kdy chtěl být. „Ta kniha… pro mě změnila všechno. Změnila mi život,“ vzkazuje závěrem James všem.