Vítáme Vás u třináctého dne Nakopávače bohatství. Jako vždy jsme pro Vás připravili hudební podkres. Naleznete jej opět v liště výše. Tuto klavírní skladbu jsme pro Vás vybrali, protože pomáhá prožít hlouběji příběh, který právě budete číst. Stačí když bude hrát tiše tak, aby Vás v představách neodváděla od příběhu...

Šoural si to po utkání se slzami v očích z hřiště v Baldwin Hills, venku si sedl na obrubník a s pár hlubokými nádechy se brzy uklidnil. Znovu si přísahal, že všem ukáže, jak je ve skutečnosti dobrý.

Warren vyrůstal v šedesátých letech v Los Angeles, v bílé Americe, a dětství měl on i jeho šest sester těžké. Když bylo Warrenovi sedm, jejich otec, Harold, zemřel na onemocnění jater způsobené alkoholismem. Jejich mámě, laskavé Pat, zůstalo na krku sedm dětí. Vždycky pracovala tvrdě, ale teď musela zastat i roli muže. Přes den pracovala a po práci chodila do večerní školy, kde studovala na ošetřovatelku. Aby její děti měly přístup k lepším mužským vzorům, než byla ona, přihlásila je Pat do různých sportovních programů pro mládež. Když získala svůj diplom ošetřovatelky, našla si lépe
placenou práci v soukromé nemocnici. Brala jakékoliv směny, aby mohla rodinu zabezpečit. „Bez ohledu na to, co se tehdy dělo, jsme se nikdy se sestrami necítili chudí,“ vzpomíná Warren. „Máma byla vždy nějakým záhadným
způsobem schopná se o nás postarat … i přes to všechno.“

Její životní postoj: „Ať se děje cokoliv, nevzdávej se!“ spojený se silnou pracovní morálkou se přenesl také na Warrena, který ho aplikoval ve sportu. Nejdříve se mu zalíbil basketbal, ale pak se jeho snem stal americký fotbal. Každý den, když se vrátil ze školy domů, vzal Warren míč a šel si ven házet se svým kamarádem Hectorem. Hráli si na své velké fotbalové
hrdiny. Házeli si a pobíhali po trávníku celé hodiny. Pokračovali, i když už slunce dávno zapadlo a jejich imaginární hřiště osvětlovaly jen pouliční lampy. Warrena domů zahnalo až příkré okřiknutí od mámy, že už toho „hraní si“
pro dnešek stačilo. Pro ctižádostivého Warrena to ale bylo více než jen hraní si, byl to tvrdý trénink.

Když si zrovna neházel s míčem, dělal Warren úkoly do školy nebo pomáhal s domácími pracemi. Od jedenácti let bylo jeho snem stát se rozehrávačem v NFL (Národní liga amerického fotbalu). Připojil se ke všem aktivitám, které by zlepšily jeho fyzičku a schopnosti – hrál s dětmi na honěnou a na vlajky a s kluky házeli na terč. A když už to kluky nebavilo, tak
házel sám. Rozestavěl po pozemku plechovky a snažil se je trefit míčem. Rozehrávač v NFL musí být schopen trefit svůj cíl třeba i na padesát yardů! Jak Warren dospíval, proměnil svůj sen v organizovaný plán, který poháněla jeho planoucí touha postarat se o svou matku a šest sester.

S vytrvalostí a neúnavnou pracovitostí se začaly u Warrena projevovat mimořádné fotbalové schopnosti. Nenechal se ničím zastavit, ani posměšky k barvě jeho pleti. Lidé z okolí si začali povídat o černošském chlapci, který dokáže míčem trefit plechovku na 80 yardů. To nikdo z jeho vrstevníků ani starších chlapců nedokázal. Přesto ho v druháku na Střední škole Alexandra Hamiltona měli jen jako druhého náhradníka rozehrávače v záložním týmu. Více než chlapcův talent všechny zajímala jeho barva pleti. Do hry ho povolali, jen když tým hodně prohrával, nebo když zbývalo pár minut do konce a měli slušný náskok. Dokonce Warrena přemlouvali, aby šel do útoku, kde je pro černé víc místa než na klíčové taktické pozici rozehrávače. Navíc všichni rozehrávači v NFL byli bílí. Warren se ale odradit nenechal. Na každý trénink přicházel první a odcházel z něj poslední a z pozice rozehrávače se odmítal hnout. Byl odhodlaný být nejlepší.

Když v příštím roce jednou Warren trénoval na hřišti běh pozpátku – typický pro rozehrávače, přišel k němu trenér reprezentačního týmu jeho střední školy, Jack Epstein. „Mladý muži, už tě nějaký čas sleduji,“ řekl mu. „Líbí se mi tvoje pracovní morálka, fyzická zdatnost a tvůj postoj. Můj rozehrávač letos maturuje a odejde na vysokou. Chci tě příští rok na jeho místě.“ Poplácal chlapce po rameni a odkráčel. Warren stál ve vytržení. Srdce mu bušilo a do tepen pumpovalo euforii. Jeho sen, jeho plán – bude o krok blíž jeho naplnění! Byl odhodlaný ukázat, že trenérova důvěra je zasloužená.

Celé jaro a léto trénoval tvrději než kdy dřív. V další sezóně už nastoupil jako hlavní rozehrávač do týmu trenéra Epsteina. Ten rok díky Warrenovým schopnostem vyhráli ligový šampionát a Warren byl poprvé ve své kariéře vyhlášen hráčem roku. Jeho neuvěřitelný a dřinou podložený fotbalový talent začal přitahovat zájem univerzitních týmů po celé zemi. Všechny po něm ale chtěly, aby se vzdal pozice rozehrávače, který byl vyhrazen pro bílé, a šel do útoku.

Warren na to nehodlal přistoupit. Raději se vzdal univerzity a šel na dvouletý obor na vyšší odborné škole West Los Angeles, kde ho jako rozehrávače chtěli. Po sezóně roku 1974, ve které Warren vytvořil školní rekord, se mu jeho neústupnost královsky vyplatila – mohl přejít na Washington University.

Nový hlavní trenér tamního týmu Huskies, Don James, jako jediný v celé univerzitní lize kašlal na jeho barvu kůže a zajímalo ho, co umí. Warren byl na sebe hrdý, umlčel všechny, kteří si mysleli, že by černí měli na hřišti tancovat, jak oni pískají. „Plně jsem se soustředil na to, abych hrál tak dobře, že mé výsledky budou vidět víc než barva mojí kůže,“ vzpomíná Warren.

Trenér James právě sestavil úplně nový tým, který se teprve sehrával. V úvodu sezóny se jim hromadily jen prohry a všichni kritici to dávali za vinu černému rozehrávači. Trenér se ale za Warrena postavil a v rozhovorech pro média všechny jeho odpůrce smetl. Z Dona Jamese se nakonec stal Warrenův první mentor. Naučil ho, jak může s pomocí stanovování cílů uspět i v životě mimo hřiště a jak má jako rozehrávač lépe takticky uvažovat. Po několika zápasech se tým sehrál a karta se otočila. Začali si připisovat jedno vítězství za druhým. V roce 1978 došli Huskies až do finále univerzitní ligy Rose Bowl. Ačkoli to bylo málo pravděpodobné a téměř nikdo jim nevěřil, dokázali v něm porazit všemi favorizovaný tým michiganských Wolverines.

Při slavnostním předávání trofeje byl navíc Warren Moon vyhlášen nejhodnotnějším hráčem utkání. Tento triumf utišil i ty nejhlasitější kritiky a všem ukázal, že se s Washingtonskými Huskies musí počítat. Warren byl spokojený, protože tušil, že mu tohle vítězství otevře dveře do NFL. A pro jeho trenéra a mentora Dona Jamese se to vítězství stalo prvním v dlouhé řadě šestnácti univerzitních titulů, které v příštích letech získal, včetně tří dalších vítězství v Rose Bowl.

Ačkoli se seznam Warrenových vyznamenání a získaných titulů v americkém fotbale rozrůstal, lovci talentů z NFL ho záměrně přehlíželi. „Vymlouvali se, že nejsem dostatečně atletický a že moje paže nejsou dost silné. Hráče, který byl na jednom z nejvěhlasnějších turnajů univerzitní ligy vyhlášen jako nejlepší, dali kvůli barvě kůže k ledu – ani jeden NFL tým nebyl ochotný draftovat černého rozehrávače. Byl jsem z toho zatrpklý,“ vzpomíná Warren. „Udělal jsem vše, co jsem mohl. Dokázal jsem všem, že tam patřím. Jim to ale nestačilo.“ Stejně jako dříve se i nyní odmítl vzdát pozice
rozehrávače a místo toho, aby čekal, zda ho vůbec bude nějaký klub oficiálně draftovat, rozjel se na sever do Kanady, kde podepsal smlouvu s týmem Edmonton Eskimos z Kanadské ligy amerického fotbalu (CFL). Bylo mu teprve 22 let.

Za šest let jako rozehrávač dovedl Warren Moon svůj tým Eskimos k rekordním pěti po sobě jdoucím vítězstvím v šampionátu v nejvyšší kanadské soutěži Grey Cup CFL. Stal se také prvním profesionálním rozehrávačem amerického fotbalu v historii, který za jedinou sezónu naházel v součtu 5 000 metrů úspěšných přihrávek a opět byl vyhlášen nejlepším hráčem – tentokrát celé sezóny v Kanadské lize amerického fotbalu.

Jeho sen o NFL byl ale stále naživu. Jak jeho hvězda v Kanadě stoupala, začaly po něm pokukovat některé méně úspěšné kluby z NFL, které neměly co ztratit. Když Warrenovi v roce 1984 vypršela smlouva s Eskimos, ulovil ho americký tým NFL Houston Oilers z Texasu. Bylo to to jediné, co Warren potřeboval a na co celé roky čekal – příležitost. Chopil se jí s vervou hladového tygra a za svou první sezónu splatil i s úroky novému klubu veškerou důvěru, kterou do něj majitelé vložili, když naházel klubový rekord 3 052 metrů úspěšných přihrávek.

Jižanské manýry byly ale v Texasu stále silně zakořeněné a Warren byl navzdory všem úspěchům častým terčem rasově podbarvených narážek ze strany samotných fanoušků. Warren je ale dokázal všechny vytěsnit z mysli a soustředil se pouze na to, aby byl tím nejlepším rozehrávačem, jakého svět kdy viděl. Během několika roků se Warren stal miláčkem publika i celé oblasti Houstonu a začal bořit mohutnou zeď rasových předsudků, když založil iniciativu, která pomáhala znevýhodněným dětem bez ohledu na barvu pleti a etnický původ získat s pomocí sportu sebeúctu a základy pro úspěch ve všech oblastech života.

Pod jeho vedením se Houston Oilers brzy začali dostávat do play-off NFL, a když mu v roce 1989 měla vypršet smlouva, nabídli mu majitelé její prodloužení na dalších 5 let za 10 miliónů dolarů. Z Warrena Moona se díky jeho vytrvalosti stal nejlépe placený hráč NFL své doby a směle pokračoval v lámání rekordů. V roce 1990 vedl NFL v počtu přehozených yardů, pokusů o přihrávku, dokončených přihrávek a touchdownů a k tomu také srovnal rekord Dana Marinoa, když odehrál devět třistayardových her v jediné sezóně.

V roce 1994 se ve svých 38 letech rozloučil s týmem Oilers a přestoupil do klubu Minnesota Vikings. V Houstonu po sobě zanechal dosud nepřekonané rekordy v počtu vítězných zápasů, yardů úspěšných přihrávek, pokusů o přihrávku a dokonce v počtu touchdownů. Blížil se k věku, ve kterém těla hráčů amerického fotbalu už jen ztěžka drží krok s rychlostí a ambicí mysli a je čas skončit se svou kariérou. Warren se ale místo toho nadále zlepšoval. V roce 2000, kdy za jeho sedmnáctiletou NFL kariérou ve věku čtyřiačtyřiceti let zazněl poslední bzučák, měl Warren za sebou působení u klubů Oilers, Vikings, Seahawks a Chiefs. Byl nominován do devíti Pro Bowl výběrů, byl vyhlášen Mužem roku v NFL a byl historicky třetí v tabulce NFL v počtu yardů úspěšných přihrávek a čtvrtý v počtu přihrávek na touchdown.

V roce 2001 ho Kanadská fotbalová liga (CFL) uvedla do své síně slávy. „Dali jste mi šanci hrát profesionální fotbal. Uviděli jste ve mně něco, co moje vlastní země vidět nechtěla. Uvěřili jste mi. Navždy budu kanadskému lidu dlužníkem,“ pronesl tehdy při slavnostním ceremoniálu Warren.

V roce 2006 ho ve věku 50 let do své síně slávy uvedla i americká Profesionální fotbalová liga (Pro Football). Do dnešního dne je Warren Moon jediným hráčem, který je v síni slávy amerického fotbalu jak v Kanadě, tak v USA. Hnaný svou vášní pomáhat ostatním stojí dnes Warren Moon v čele nadace Crescent Moon, kterou založil v roce 1989. Pomocí ní jsou udělována stipendia sociálně znevýhodněným studentům středních škol, kteří mají dobrý akademický prospěch, zapojují se do života své komunity, ale potřebují finanční výpomoc. Warren má naději, že tito studenti s pomocí jeho nadace jednou pozitivně ovlivní svou komunitu a možná i celý svět.

Ze jména Warren Moon se za ty roky stala silná značka. Po ukončení kariéry působil jako komentátor NFL a po boku legendárního manažera Leigha Steinberga jako trenér a mentor mnoha slibných mladých hráčů amerického fotbalu. V roce 2009 vydal Warren bestseller Never Give Up on Your Dream (Nikdy se nevzdej svého snu), kde z první ruky líčí svou pozoruhodnou cestu.

V roce 2010 založil Warren se svým blízkým přítelem a obchodním partnerem Davidem Meltzerem firmu Sports 1 Marketing. Ve svém omezeném volném čase předsedá Warren výborům několika neziskových organizací, včetně Dětské výzkumné nemocnice St. Jude a nadace Rose Bowl. „Mohl jsem tenkrát všechny poslechnout a změnit svou pozici ve hře, ale mým snem bylo stát se rozehrávačem. Neexistuje žádná lehká cesta k úspěchu. Každý čelí překážkám. To, na čem ale záleží nejvíc, je to, jak se člověk zachová, když je sražen k zemi. Buď zůstane ležet, nebo vstane a půjde znovu vpřed – vytrvalost udělá veškerý rozdíl,“ vzkazuje Warren všem.