Páteční myšlenka Jima Stovalla - 6.12.2019

Páteční myšlenka Jima Stovalla - 6.12.2019

Objevujte MOUDROST VÍTĚZŮ s jedním z nejpozoruhodnějších mužů dneška

Milý čtenáři, odpusť mi, že Ti touto cestou předám zprávu, kterou by bylo lepší doručit osobně. Obtížně píši tyto věty neboť se právě smiřuji se skutečností, že dnes nad ránem moje maminka, Florene Finn Stovall, odešla z toho světa do nebe. Zanechala zde svého manžela, mého otce, který byl jediným hoden toho, stát po jejím boku téměř 70 let jejich překrásného vztahu. Zanechala zde také mého mladšího bratra Boba Stovalla, který je zářným příkladem laskavosti a moudrosti. Další dva naši sourozenci poznali tento svět jen jako děti. Můj bratr David se narodil s plicní vadou. Setrval na palubě tohoto smrtelného světa jen několik hodin. Vždy jsem se modlil, aby tam někde za hranicemi života nalezl lepší přístav a nový domov. A pokud jste někdy četli mé knihy anebo viděli film „12 podmínek dědictví“, už jste se seznámili s příběhem Nancy, mé starší sestřičky. Nancy v dětství zemřela na leukémii, ale navždy byla zvětšněna v tomto filmu jako Emily, kterou ztvárnila mladičká na Oscara nominovaná herečka Abigail Breslin. Mé nejranější vzpomínky jako malého kloučka jsou na moji velikou sestru Nancy. A nevybledly ani padesáti letech. Čas od času si Nancy připomínám, když se zaposlouchám do 12 podmínek dědictví.


Můj přítel a mentor, Paul Harvey, se často omlouval, že vkládal do zpravodajství, která uváděl, prvky ze svého osobního života. Pan Harvey je vždy uvedl větou: „Toto další sdělení je pro mě částečně osobní.“ Jak diktuji tato slova do automatického pera, které jej pro mě přepisuje do textové podoby, chci vám říct něco podobného: „Toto sdělení nebude jen částečně osobní, bude osobní zcela.“


Jedna z mnoha životních lekcí, kterou mi maminka předala, byla o síle úhlů pohledu na věc. Každý jeden den vznesu na mého digitálního společníka Alexu dotaz: „Co se k dnešnímu dni událo v historii?“ Je ironií, že k tomuto dni v roce 1598 napsal Shakespeare pro Hamleta věčnou otázku: „Být či nebýt?“ Moje máma mě naučila slovy i svými skutky, že jsme povoláni do tohoto světa „být“. Početí je okamžik, kterým se stáváme součástí existence. Všichni jsme tak určeni k tomu „být“ a nemáme si volit „nebýt“.


Těm z vás, kteří jste moji matku nepoznali, nemám dostatek slov, abych vám ji adekvátně vykreslil. Těm z vás, kteří jste ji osobně znali, není potřeba říkat žádných slov. Avšak i blízké příbuzné by mohlo překvapit, že když zemřela moje sestřička Nancy, máma se mnou trávila mnoho času a hráli jsme karty. Neměli jsme ale klasické karty s esy. Vzali jsme si balíček z tehdy oblíbené hry Autoři. Zatímco jiní hráli karty rozdělené na srdce, káry, píky a kříže, my jsme měli v rukách opotřebované obrázky osobností jako Nathaniel Hawthorne, Charles Dickens, Washington Irving a dalších literárních velikánů. Mluvila o nich s takovou úctou, že by to rozplakalo i Luisu May Alcottovou.


Když mi byly čtyři roky, měl jsem oblíbenou televizní show Maverick, ve které hrál James Garner. Maverick byl skvělý karetní hráč, který z míchání karet dokázal udělat velkou podívanou. Karty v jeho rukách tančily, poskakovaly a nakonec do sebe vždy elegantně zapadly. Zkoušel jsem tyto triky po panu Garnerovi neohrabaně opakovat s kartičkami ze hry Autoři, ale vždy se mi rozsypaly všude kolem. Zeptal jsem se jednou mámy, proč my nemáme kouzelné karty jako má pan Garner? Pověděla mi: „Jime, s Maverickovými kartami se dělají jen triky. Ta pravá kouzla se naučíš s kartičkami z Autorů.“ S láskou mě pak pomocí těch kartiček naučila číst a psát. A znalost písma mi zůstala dodnes. Mám ji i dlouho poté, co můj zrak zmatněl, ztemněl a já o něj úplně přišel.


Během dospívání jsem se zamiloval do atletiky a zapomněl na autory, knihy, slova. Čas od času mi máma připomněla, že je dobré být atletem, ale neměl bych zapomínat, že zatímco velkou silou mohu pohnout horou, velkým vzkazem mohu pohnout srdcem milionů lidí. Vedla mě směrem, kterým jsem sice někdy jít nechtěl, ale nakonec jsem nesmírně vděčný, že jsem se k němu sám přiklonil. Je ironií, že mě to, že umím psát a lidé mé knihy milují, přivedlo k setkání s Jamesem Garnerem, který Mavericka hrál. Pověděl jsem mu slova své mámy a on odvětil: „Tvá matka měla pravdu. Nejen, že karty nebyly kouzelné, ale dokonce to ani nebyly mé ruce, které je v detailních záběrech před kamerou míchaly.“


Pan Garner mi řekl, že by někdo měl znovu vydat hru Autoři a na jednu z kartiček umístit moji fotografii. Když jsem pak o tomto absurdním nápadu pověděl mámě, řekla k mému překvapení, že je to výborný nápad. Pan Garner také ztvárnil jednu z mých nejoblíbenějších postav ve filmové trilogii 12 podmínek dědictví. Pokud by mě někdo někdy přece jen umístil na kartičku ve hře Autoři, přál bych si, aby to byl obrázek, na kterém jsem se svojí mámou. Byla to ona, kdo do mě vložil zrníčka víry, moudrosti, sebedůvěry a po celý můj život je zalévala.


Za moji spisovatelskou a filmovou kariéru jsem měl možnost mnohokrát seznámit svoji maminku se slavnými lidmi a filmovými hvězdami. Vždy k nim byla uctivá, ale nikomu se nepovedlo na ni udělat dojem. Vzpomínám si jak jedné velmi známé herečce pověděla: „Slečno, máte veliké štěstí a poctu, že můžete ztvárňovat jednu z postav, kterou Jim napsal.“ Každý bychom měli mít v životě takového fanouška, jakým byla máma mně.


Pokud čtete pravidelně mé Páteční myšlenky, už jste poznali, že je tato dnešní o něco delší než bývá mým zvykem. Tuším, že je to dáno tím, že ještě nechci ve své mysli nechat mámu odejít. Milovala tyto mé páteční myšlenky. Napsal jsem jich už mnoho a mnohokrát mi už řekla, že ta nejnovější byla nejlepší dosud, ale že ta příští bude ještě lepší. Tentokrát je však moje mysl zmatená, chvějí se mi ramena a třese hlas. Dnes už si jej nepřečte, byť se modlím, aby jej odněkud shora viděla a řekl: „Jime, tohle byla ta nejlepší, ale vím, že ta příští bude ještě lepší.“


Jak půjdete tímto dnem, buďte vděční za ty, kteří kráčeli v životě před námi a vyšlapali pro nás kus cesty, abychom my mohli dojít ještě dál. Poděkujme za ty, kteří nám pomohli stát se lidmi, jakými jsme. Dnešek je ten den! Jim Stovall


Vydejte se na Cestu vděčnosti





Comments

Login to comment

No comments posted