Dr. J.B.Hill pro Myšlením k bohatství

Dr. J.B.Hill pro Myšlením k bohatství

Píšu o neuroplasticitě už pět let. Nedávný objev její existence potvrzuje, že můj dědeček Napoleon Hill měl pravdu, když řekl: „Lidé po celý život hledají slávu a bohatství ve světě, aniž by si kdy uvědomili, že zdroj obou leží v jejich nitru – v jejich vlastní mysli.“


Obvykle píšu o prefrontálním kortexu, protože právě v této části mozku sídlí naše vědomí. Dnes vám chci ale povědět také něco o amygdale a centrech odměňování v mozku. Obě tyto struktury jsou nezbytné pro naše přežití jako biologického druhu, ale současně nás obě mohou jako jednotlivce dovést k záhubě.


Amygdala je část mozku spojená s vizualizací, strachem a úzkostí. Mají ji i zvířata. Už jste někdy viděli, jak kočky reagují, když je překvapí had anebo něco, co jako had vypadá? Nebohá kočka vyděšením instinktivně prudce vyskočí do vzduchu. Má to na svědomí genetické naprogramování amygdaly.


Děti, když jsou ještě malé, nemají strach z výšek. Bojí se jen pádu. Teprve až poprvé spadnou a dojde k propojení strachu z pádu s uvědoměním si výšky, přihlásí se amygdala a provede kódování, že pád z větší výšky by mohl být smrtící a je potřeba mu předejít. A tak vznikne strach z výšky, který se nás snaží odradit od situací, které by nás mohly stát život.


Programování amygdaly vychází z toho, co v životě zažíváme. Vědecké studie o mozku ukazují, že existuje velké množství neurálních spojení prefrontálního kortexu s amygdalou. Tenké svazky jsou předpokladem pro strach a úzkost. Silné svazky naopak znamenají dobrou kontrolu nad strachem a úzkostí. Co je ale nejdůležitější – o tvorbě těchto svazků rozhodujeme my pomocí vědomých myšlenek.


Amygdala je neustále v pozoru. Abychom ji dokázali vypnout a zamezili přílivu strachu a úzkosti, potřebujeme si pomocí vlastního myšlení vybudovat silné neurální svazky mezi ní a prefrontálním kortexem. To je základ  například kognitivní terapie.


Narozdíl od amygdaly naše odměňovací centra neustále spí. Probudí se a nařídí vyplavení dopaminu až ve chvíli, když uděláme něco, co zlepší naše šance na přežití – nakoupíme jídlo, najdeme si bydlení, nebo dobrou práci.


Výzkumy mozku ukazují, že i v případě odměňovacích center, které leží hluboko v primitivních částech mozku, existují neurální dráhy, které je propojují s prefrontálním kortexem. Zcela normální jsou tenké svazky, ale u některých lidí existují silné svazky a bylo objeveno, že jejich příčinou jsou vizualizace podbarvené pozitivní emocí, například vděčností.


Mé dceři Adelině je teprve 14 let a mému synovi Davidovi je 11. Adoptovali jsme je s manželkou v ruském St. Petersburgu. Muži se kvůli tomu na mě někdy posměšně dívají a myslí si: „Ten chlápek musí být blázen, když si ve svém věku pořídil malé děti.“ Ženy si pro změnu říkají, že musím být jeden těch lékařů, co si našli o generaci mladší klenot a teď s ním mají děti. Pravdu mají jen v tom, že moje žena je opravdu klenot.


Vzal jsem si svoji lásku ze střední školy, která je o kousek starší než já. A dívám se na ni jako na klenot, protože souhlasila, abychom si v našem věku adoptovali ještě dvě dětičky. A my už nejsem žádná jarní kuřátka. Máme podzim svých životů.


Každý večer se s našimi dětmi modlím. Já se modlím jako první, abych jim šel příkladem. Moje modlitba má dvě části a je každý večer stejná. První část je poděkování. Děkuji Bohu za svoji ženu, svého syna a dceru, za našeho psa a za to, že mám dobrou obživu a domov pro nás všechny.


Nejdříve tedy děkuji. Je to vyjádření mé vděčnosti. Ale je takové vyjádření v pravém smyslu slova vděčnost? Ne, není. Vděčnost je totiž emoce. Je to něco, co cítíme, nikoli odříkáváme. Vloni jsem seděl jednoho dne v křesle v obýváku a náhle spatřil moji ženu Nancy, jak něco dělá v kuchyni, David si hrál s hračkami a Adelina si kreslila. Můj pes Zginka odpočíval u mých nohou a opíral se o mě svojí hlavou. Náhle jsem pocítil, jak moc je miluji, jak moc jsem požehnaný jejich přítomností a vylila se do mě vděčnost. Prožíval jsem štěstí. Zažili jste to také?


Věda v dnešní době již popsala a potvrdila to, co filosofové, myslitelé i můj dědeček objevili už dávno, že plně prožitá vděčnost vysílá signály do odměňovacích center mozku, které vyplaví do našeho těla hormony štěstí. Je to ten stejný stav, který prožívají silně věřící lidé díky děkovné modlitbě.


Druhou částí mých modliteb je požádání. Nežádám o sílu či moudrost ani nic jiného osobního. Jen prosím, aby bylo pamatováno na všechny děti, které jsou bez domova anebo uléhají ke spánku hladové. Pokud se někdy stane, že o to nepožádám, můj syn David mi to vždy připomene: „Tati – nezapomeň na děti.“


Jednu neděli jsem se modlil v našem kostele za děti, které nemají domov anebo uléhají ke spánku hladové, a z ničeho nic přišla odpověď. Do mé mysli vtrhla slova, která na mě mluvila: „Dobře. A teď. Co TY bys pro ně mohl udělat?“


Vylekal jsem se. Moje modlitba má být jen rétorické vyjádření mého přání dobra druhým. Nečekal jsem žádnou odpověď. Ale ona přišla. Ať jsem chtěl nebo ne. A roztřásla mě. Na mysl mi vytanuly dvě dávné vzpomínky. Kdysi jsem doučoval dceru mé kamarádky matematiku. Seděli jsme v knihovně a akorát když jsme dokončovali sčítání, přistoupila ke mně jiná maminka a požádala mě, zda bych doučoval matematiku i její dceru. Spletla si mě s pracovníkem knihovny.


Druhá vzpomínka byla na mladou ženu, která mě před lety požádala o autogram do výtisku knihy mého dědečka. Byla z Paříže a celý život pomáhala druhým ačkoli sama byla velmi chudá. Nedávno si však uvědomila, že pokud by se naučila vytvářet bohatství, mohla by pomáhat ještě více lidem. A tím bohatstvím myslela vybudovat útulek místo toho, aby v jednom jen pracovala. Poděkovala mi za myšlenky, o které jsem se podělil ten den z pódia, protože díky nim pochopila, jak to může dokázat a pak odešla.


Tyto dvě vzpomínky měly jednu jedinou věc společnou – že jsem dostal dar srozumitelně předávat a vysvětlovat důležité věci. Měl jsem DAR a překvapivě se netýkal mé milované profese lékaře. A tímto darem jsem mohl pomáhat druhým. Navíc díky studiu a praktikování rad z knih mého dědy Napoleona Hilla jsem měl i všechny potřebné vědomosti a zkušenosti. Pochopil jsem, že pokud to vše začnu učit dál, mohu mnoha dětem dát lepší budoucnost, než jakou pro ně připravil svět.


Vděčnost a požádání pomůže i vám vytvořit silnější neurální svazky mezi vaším prefrontálním kortexem, amygdalou a odměňovacími centry. Jako výsledek budete více šťastní a objevíte dary, které pokud světu dáte, získáte bohatství, se kterým můžete spolu se mnou a tisíci dalšími pomoc zlepšit celý náš svět.


Vydejte se i vy na cestu vděčnosti, Dr. J.B.Hill - vnuk Napoleona Hilla


Nahlédněte do zbrusu nového kurzu Cesta vděčnosti z dílny Programu Myšlením k bohatství


Comments

Login to comment

No comments posted